Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dvanáct let existence, čtvrtá řadová deska a de facto dosavadní vrchol tvorby. Tak zní Scum.Collapse.Eradication od kanadských Revenge. Dvojice umělců hrající energický thrash death black toho nejšpinavějšího rázu. To by snad na drobné seznámení mohlo stačit.

Již loňská fošna pokračující v nastoleném, tříslovném názvosloví se zdá býti skutečně tím nejlepším, co doposud Revenge z Kanady dali dohromady. Nutné se neustále zmiňovat, že se jedná o kanadskou kapelu, neb těch odvet je na světě trošku víc. Kapela jakoby zraje a album od alba nám roste vyspělostí i chutí. Ovšem při prvním setkání s touto tvorbou asi spokojeni dvakrát nebudete… Zejména nejste-li otevřeni hluku a sypačkám. Základy tvoří black deathové obvody, na kterých jsou pozvolna stavěny grindové a thrashové pilíře. To vše je haleno do krusty crustu. Alespoň takto vnímám hudební směr této formace já. A o celém tomto pojetí je i dosud poslední počin Scum.Collapse.Eradication.

Divoká a nespoutaná a snad žádnými hranicemi řízená hudba se vynoří hned od samého počátku desky. Ne však s první vteřinou. Nástup alba bych popsal asi nejlépe událostí, která se mi přihodila při jeho několikátém poslechu. To si takhle udělám čas na psaní recenze, pouštím vypálené CD v přehrávači, když v tom se ozve nelibý dozvuk oběda, volající po navštívení oné místnosti. Usedám proto v prostorách vylepených dlaždičkami na studené plastové prkénko a naslouchám z dáli se ozývající hudbě. Je zvláštní, že v momentě, kdy se hudebníci opřeli do svých nástrojů, opřela se i stolice o stěnu mísy. Ve stejný okamžik spustil se mohutný proud špíny. Jak z reproduktorů, tak z mého těla. Napjatá situace tak dosáhla svého kýženého uvolnění. Burácející muzika však byla vytrvalejší, než má tělesná potřeba a doprovázela mne svou přítomností po dalších půlhodiny (to bych, přiznejme si, z poslechu nic neměl). Usedám proto ihned k tužce a papíru a zaznamenávám prvotní, leč silné dojmy z poslechu. Z této krátké historky vyplývá, že Revenge se s ničím nemažou a nasadili vskutku drtivé tempo vyvolávající mnohé. Nemůžu jim proto odepřít jistou podporu a pomoc při běžných potřebách. Scum.Collapse.Eradication se tak stává vhodným poslechovým doplňkem pro všední záležitosti nejen v domácnosti. Energie z desky přímo sálá a nemáte-li nutkání si odskočit, určitě to s vámi zahýbe jinak (minimálně krčními obratli).

Vše se vesele nese ve staré škole štěkavého bublavého grindu, lépe řečeno death grindu. Zastřený zvuk skrývající v sobě nános prachu z deky, kterou je přikryto snímací zařízení během nahrávání, pak evokuje dojem crustu a líbivého thrashe. Tyto choutky jsou pak rozcupovány blasfemičností a chytrostí starého dobrého blacku. Ani nevím proč se mi tento v uvozovkách „paskvil“ líbí. Snad je to dáno vřelou dávkou energie, či snad oním špinavým soundem. Má to jistý druh náboje a specifický spád. Že by se jednalo o kdovíjak rychlou smršť, to se zase říci nedá. Dílo je příjemně učesané, avšak onen hřebínek postrádá několik zubů a proto se výsledná kadeř nejeví zcela ulízaně a dokonale hladce. A možná právě proto album vyznívá, tak dobře a vyspěle. Útroby desky totiž sami dobře vědí, kdy se mají dát do varu a kdy naopak nechat svého nositele vydechnout. Však i já po vykonání jistých zvyklostí jsem dosáhl specifického způsobu nirvány. Člověk má onen cyklus za sebou a je rád, že zas může jít dál a kráčet s hlavou vztyčenou. Stejně tak vyznívají i určité pasáže alba. V daných vteřinách se dostanou do patřičného stádia uvolnění a hrdě si pobrukují tu svou. Věru krásné zpracování, leč minimalistického ducha. Zbytečné kreace nejsou zapotřebí, nudné kudrlinky byly okleštěny a barevná nádoba notně očouzena. Výsledek stojí rozhodně za to a je-li posluchač vymydlen, bude tímto procesem opětovně znečištěn a ušmudlán. Přistupujte proto k desce s obezřetnou dávkou jídla ve svém břiše, abyste se z toho… jako já.