Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rhea - Aurasounds

RheaAurasounds

Sorgh25.7.2024
Zdroj: CD
Posloucháno na: Technics SL -PG 490, Dual CV 1400, Canton Karat 930, youtube
VERDIKT: Tohle antikvární vydání je víc než co jiného dokumentem konce devadesátých let. Toho, jak tehdy zněl severomoravský doom. Hudebně neoslní, ale žádný propadák to taky nebyl.

Jsou alba nadčasová a pak ta poplatná době. Těch druhých je mnohem víc, ale i ta si mnohdy zaslouží vzpomínku a poděkování za to, co pro nás v konkrétní době znamenala. Minulost se někdy přihlásí zcela nečekaně a člověk přemýšlí, proč se ten konkrétní hrob otevřel. Nemusí jít o žádný zásadní milník nebo určující zážitek. Přesto vás to osloví a vyvolá vzpomínky.

 

Takovou neuzavřenou kapitolou v mém hudebním životě bylo setkání s kapelou Rhea, doommetalovu bandou, co neměla čas rozkvést. Dávná Beseda u bigbítu, dávný Brutal buď ve Hvozdu nebo Svojšicích, tehdy ještě pro sympatické stovky návštěvníků. Tady jsem je viděl naživo a hltal jejich melodické lkaní. To už je dávná historie. Ta se však nyní ohlásila díky tomu, že se v Pařátu rozhodli vydat několik starých placek na CD a jednou z nich je jediné demo, které vydali v roce 1999, nazvané Aurasounds. To už je slušných, jubilejních 25 letech. Nejde o výročí zásadního významu, je to demo kapely, která neprošla sítem dějin. Nyní se cinklo na strunu děravých vzpomínek a určitě nebudu jediný, kdo bude látat jejich díry.

 

Puštěním cédéčka se ocitnete o to deklarované čtvrtstoletí zpět. V době, kdy kapely hrající melodický doom rostly jako houby po dešti. V době oblíbeného duelu něžné víly a opilého zvířete lačného jejích hýždí. Dnes už to smrdí kýčem, ale tehdy…? Melodický doomík sršel mládím, entuziasmem a z každé noty je cítit nadšení a tah, který bohužel rychle vyhasl. Skladby jsou melodické, hodně se angažují klávesy, které dnes mají trošku komický zvuk. Mnohem víc mě bavily housle, které vstupují do hry a zase mizí, tedy velice dobrý sluha ve prospěch celku. Zároveň nacházím futuristické space zvuky, které nahrávce tehdy dodávaly moderní šmrnc. Album má slabě nabasováno, takže slyšet baskytaru je vzácnost, což je škoda. Její hloubka by desku mohla dostat o pár stupínků výš. Kupodivu je upozaděna i kytara a o melodickou linku se starají hlavně zmíněné housle a klávesy. A to nejde o žádný funerál, naopak, do svižné rytmiky vstupují zajímavé kytarové vyhrávky, jen je není moc slyšet. Zpěv, jak jsem naznačil, se nese ve znamení duelu mužského a ženského elementu. Ten chlapský nijak nepřekvapí, ale zpěvačka má příjemnou barvu hlasu.

 

Album už mi jako celek dnes moc neříká, přesto v některých momentech dokážu spatřit jeho někdejší kouzlo a doteď jsou to často pěkné pasáže. Druhá skladba Two Worlds je dobrá věc, která mi lokálně a hodně vzdáleně připomíná nedostižné „brajdy“. V poslední skladbě se kupodivu vytáhne i ta udušená kytara. Když jsem si desku pouštěl, s napětím jsem hledal místo, které by mi připomenulo tehdejší nadšení. Nenašel jsem, přece jen už to je těch dvacet pět let. Mělo tedy smysl album vydat? Myslím si, že ano a Pařát tímto dělá službu jako kdysi Karel Čáslavský se svým Hledáním ztraceného času. Původních vydání Aurasounds mezi lidmi mnoho nebude a nikdy není na škodu připomenout si historii, byť jen kvůli jedinému demu. Vidím v tom smysluplný a důležitý krok v dokumentaci domácího podzemí. Ne každému bylo přáno a mnohdy zůstalo jen u nesmělého nakročení. Ani na tyto pokusy by se nemělo zapomínat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky