Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rhûn - Conveyance in Death

RhûnConveyance in Death

Victimer14.3.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Rhûn šíří atypickou černotu složenou z typických prvků a vodítek. Rozhoduje způsob provedení a ten je báječný.

V záplavě současných ortodoxních i volnějších black metalů by se dal nový projekt Rhûn označit jako atypický. Proplouvá mezi různými polohami a zachovává si svůj špinavý nadhled. Pod jménem Rhûn najdeme jistého Aarona Charlese, jinak zakládajícího člena přírodně laděných Falls of Rauros. I oni se u nás už objevili, v mém osobním měřítku podobně zaměřených kapel (čti Agalloch, Panopticon, Skagos) ale hrají až druhé housle. Nyní máme možnost poznat Aaronovu černotu z jiného úhlu a tohle poznání je minimálně zajímavější v tom, jak se podobným přirovnáním Rhûn zdatně vyhýbá.


Je primitivní, umazaný od bláta, ale je také atmosférický a klidně zabrouzdá i ven z těsné ulity. Dohromady tak album Conveyance in Death přistihneme v mnoha různých pozicích, přičemž si udržuje svůj standardně zachmuřený sound. Hutný spodek se klidně zhoupne v sludge-deathových sítích rozvěšených v okolí staré ruiny. Materiál alba si totiž během svých melodických i hrubě vrstvených tras udržuje zaprášený, v určitém ohledu až archaický styl. Přímo od něj vede ale nečekaně snadná trasa do post-blackových vod, kde se noční oblohou honí fantaskní obrazce a všechno kolem zříceniny se mění v silně atmosférické putování mnohem dál, než by se zprvu mohlo zdát.

 


Rhûn si drží svůj základ, ale jinak se pouští do velkých dobrodružství. Na jednu stranu je svázán s osudovou dřevností, aby ji v dalších minutách opustil a rozletěl se za neméně osudovou pocitovostí. Aaron má navíc všechny své úmysly v rámci Rhûn plně pod kontrolou. Tím, jak je postupně rozdováděný materiál neustále vázán na temné podhoubí vlastní startovací plochy, je Conveyance in Death skvělou příležitostí, jak se nepřežrat nálad a sladkobolné prostorovosti. Není jich málo, ale není jich ani tolik, abychom jich po pár protočeních měli dost. Vedle nich si totiž Rhûn zachovává své chladné, odměřené Já, které zavčas všechny možné úlety utne. Rázně a kontrolovaně.


Ano, máme tu zase jeden kousek chytře a neokoukaně zpracovaného blacku. Jeho neotřelost spočívá v mixu jednotlivých prvků a jak se skladby přirozeně mění. Jejich rozsah je větší, než jsem si myslel a album až po delším čase vyjeví, kolik v sobě nese odkazů a propojení. Další z desek, kde to zurčí nápady, a přeprava k pohřebnímu konci je po celou lehce překročenou půlhodinu plnokrevným zážitkem. Rhûn je doma v jednoduše postavených a snadno vstřebatelných riffech, a ty jako by pořád řídily můj vztah ke kapele. Až na ně se nabalí atmosférické scény a svérázná divočina.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/rhun.jpg


A první album Rhûn divoké je. Black metal, který se může pochlubit základními vlastnostmi, v nichž koluje kus hniloby a zvrácenosti. Aaron Charles vytvořil svébytné dílo, ve kterém se snoubí to prosté s technicky zvládnutým. Kde slovo vypravěče se špínou za nehty má svou váhu. Je plný energie, někdy možná až magoří, ale hlavně neuletí ve svých představách dál, než je zdrávo. Je pevně svázaný s prostředím, odkud vzešel. Má morálku. Conveyance in Death je hodnotné a vyvážené album, ke kterému mě to už řadu týdnů táhne. Zkuste a zažijte si tuhle nevšední jízdu na vlastní kůži.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky