Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rigorous Institution nejsou úplně začínající kapelou, ale albově debutují až po cca pěti letech od svého vzniku. Teda aspoň myslím... Velkému albu předcházela oťukávání ve formě tří EPek a jednoho dema. Rigorous Institution hrají z jedné strany špinavý bigbít na pomezí metalu, punku a crustu, ale jejich druhá tvář je experimentální, kdy hrábnou po klávesách a jsou blízko ambientu nebo dungeon synth music. A do toho všeho pak hodí hrst temnoty post punku. Což je ve finále tak praštěný slepenec, že by byl hřích po něm nesáhnout. Výsledkem je třicetiminutový guláš metalové plísně a primitivní epiky, kdy se místy člověk fakt neubrání úsměvu. Prostě to nejde. Ale pořád je to hlavně bigbítová pařbička, která když chce, tak šlape naprosto ideálně. K tanci a poslechu hrají Rigorous Institution, nemyjí si přirození a občas docela vyšilují.

Další z nálepek, na které lze v souvislosti s touto kapelou narazit, je třeba music for toiling. Hudba, která vám už při cestě do rachoty zvedne náladu zhruba do výše hovna dodávající úroveň dalšího dne na onom místě. Nebo se mi líbí přirovnání, že celkem seriózně vezmete tvorbu crustových veteránů Amebix, ale dáte ji pořádně zabrat těmi plastickými bojůvkami. Je v tom špína za nehty, rez a nevlídné počasí, ale taky kus pohádkového zbrojnošství. Jen ten hlavní hrdina nebude hrdým rytířem, jako spíš nalitým strojníkem po odpolední, kdy neměl na práci nic lepšího, než se nasoukat do úboru prince, který preluduje pár základních moog ploch na svůj malý nástroj v pokojíčku. Beztak ještě bydlí u rodičů.

V bigbítu Rigorous Institution je slyšet více kapel. Zmínění Amebix se potkávají s Killing Joke, kousek dál se tlemí veteráni Venom s Motorhead a ještě dál jde slyšet trochu paranormálních Voivod řízlých Darkthrone. Vedle kytarových věcí jsou zde i různá intermezza a vsuvky, jako třeba věc The Terror. Ta mi přijde jako bujarý půlnoční provoz na hradě, který přejde v pucování podzemní krypty se závěrečným kemrem na zeď místnosti, která stejně uklidit nejde. Vše se odehrává na vlně dystopie, kdy je všechno na prd, celkový úpadek lomcuje vědomím a vše uvnitř něj je pusté. Sny jsou rozbité, minulost starých hradů je ve stejných troskách jaké z nich zbyly, a technologický pokrok je jen neúspěšnou iluzí. Jenom nedostatky a ve všech možných podobách. A stejná je i produkce Rigorous Institution. Co do podmanivosti je to na nedostatečnou i kdybychom je oznámkovali, celková zábava tak na dva mínus. Já se aspoň bavím docela dobře.

Protože jsem primitiv a mám nejspíš pro tyhle primitivní záležitosti nějaké pochopení. A jako vždy u (jakkoli) švihnutých projektů mám rád to přepínání. Trochu heavy black, trochu gotika, punk, odbočka do středověku a znova. Víc to nebudu pitvat a tahat do toho nějaká moudra. Buď si zkuste, jak to všechno drží - nebo vlastně nedrží! pohromadě, nebo nechte bejt. Závěrem jen dodám, že nahráno bylo už loni během pandemie a vydává se postupně u více labelů. Tím posledním jsou Sentient Ruin, kam chodím nakupovat velice často a rád.