Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dlouho tu nebyla řeč o cirkusu jménem Pensées Nocturnes. Kapela, která svou kariéru zahájila jako depresivní blackmetalová tryzna, aby přes živočišnou groteskní avantgardu navázala styky s kabaretiéry a šansoniéry ze zatuchlých klubů podzemní Francie. V současnosti tak ansámbl tvoří Grand Guignol Orchestra aka velký loutkový orchestr, neboť takto se jmenuje i poslední řadové album.

Pokud stále hledáte cestu do světa avantgardních ztřeštěností, podivně se kroutících zákoutí této nervy drásající muzikální maniakálnosti, pak asi nebude lepšího startu, než z Francie. Třeba se vám při spojení divoký metalový kabaret (jakkoliv pitomě takové sousloví zní, ostatně ono označení „metalové“ by vydalo na dlouhé rozmluvy, kde sice rádi přiznáme příslušnost k žánru, ale rádi držíme odstup od hromadného ničení stylu kempaři z MoRu, Basinu a jiných) vybaví nedostižní Vulture Industries, či správně švihlá japka Sigh (už ten název, že jo). Ovšem ryzí podstatu této znepokojivě vyznívající hudební odnože se podařilo vystihnout právě Pensées Nocturnes na skutečně skvěle ujetém díle Grand Guignol Orchestra.

Prvotní náznaky tohoto směřování už tu byli s deskou Nom D‘une Pipe!, která nabídla bláznivou verzi slavíků z Madridu a já si nevybavil nic jiného než divoký rej barev, konfet a podobných vylomenin. V tomto ohledu jde novinková deska ještě dál. Už ten obal napovídá naprosto trefně, oč se jedná. Žestě se zatínají v pěstě a jejich souzvuk s dvojšlapkou je něco tak úsměvného a především dokonale sladěného, že slova obdivu nepřestávají atakovat mysl. Opravdu neznám moc podobných kejklířů, kteří by s takovou šibalskou nezištností chrlili jeden výpad za druhým. K tomu ten krásný barytonový zpěv, jako symbol cimbuří nad touto hradbou zběsilého cirkusu. Klauni s baseballovými pálkami omotanými ostnatým drátem mohou zprvu působit jako dobrý žert, ale obavy se násobí. Stejným stylem se zahušťuje i samotná struktura desky. V jednu chvíli máte na tváři úsměv, ale ten v dalším sledu okolností tuhne. Mění se ve skoro až křečovitý výraz strachu. Slabší povahy mohou bez ostychu a studu z posměchu propadnout v intenzivní pláč, ale slzy jsou pro šašky ethanolem větší zábavy. Bezpochyby vás nenechají v podobné náladě příliš dlouho a za pomocí roztodivných proluk osedlají nejbizarnější alegorické vozy a vydají se na novou pouť obecně prospěšného veselí.

Fantazie by neměla být brzděna, šílenost by neměla být svazována, neboť v těchto aspektech se mnohdy skrývá zárodek geniality. Zaručeně, jako všude jinde, i zde platí jasná úsloví, že dobrého po málu, či nic se nemá přehánět. Však víme, že šílenost a fantazie kupříkladu v oblasti pohlaví lidí dnes čítá celkem bohaté množství encyklopedických výrazů, které vám však porodní lékař na výběr asi nepředloží. A ať už se cítíte jako volavka zavřená do těla pásovce s neutuchající touhou míti srst tchoře se schopností dýchání skrze žábry – Pensées Nocturnes vám dobře vysvětlí, že sranda je nyní v jejich režii a pokud nebudete ukázněnými diváky – nemine vás trest. Byla by ovšem nebetyčná škoda nedávat pozor a nevnímat tu krásu v celé své okázalé velikosti. Neházejme flintu do řepky, ale raději z ní vystřelme oslavnou salvu na počest velmistrů umění kabaretního.

Nezřídka si lze vzpomenout i na poťouchlé šťouchání do trpělivosti od krajanů Peste Noire. Zejména starší dílo L’Ordure A L’état Pur se mi na mysl vkradlo nejednou. Ovšem nikoliv ryze hudebním stylem, ale tím atmosferickým, třeba jako když srovnáváte Antichrist Superstar s The Downward Spiral. Hudebně na první poslech zcela odlišné, ovšem náladově, podprahově, detailně zkrátka uměleckým cítěním téměř shodné. Chápete? Pokud ne, nezbývá než usednout k poslechu, nasadit červený nos, do úst sevřít frkačku a při první možnosti začít zběsile tančit po bytě. Ono se to prostě nabízí samo od sebe. Nevěříte? Tak jděte do (ehm) cirkusu. Jo a vemte si s sebou sluchátka, ve kterých budou hrát Grand Guignol Orchestra, to už dneska asi není nic nevšedního, že.