Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rival Consoles - Persona

Rival ConsolesPersona

Ruadek2.10.2020
Zdroj: Flac
Posloucháno na: iio X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Persona od Rival Consoles se od roku 2018 už stala prakticky kultovní deskou, což nepodceňuji a ve výsledku uznávám, že něco na tom opravdu bude. Je to elektronická deska s velmi výraznou temnou atmosférou a řadou harmonických postupů, které žene dopředu velký talent současné klubové scény.

Ryan Lee West s jeho 2 roky starou deskou je ideálním doporučením pro ty z vás, které dokázal oslovit poslech Jona Hopkinse. K tomu bych si dovolil přidat třetí osobu, která je tu poměrně jasnou volbou, experimentátor Nils Frahm. Persona je ukázkovou evolucí elektronického muzikanta, který našel sám sebe v postupech, které ještě před lety jen naznačoval. Rival Consoles je muzikou o rytmech i ambientu, o temné stránce duše a složitosti každé osobnosti. Podobně jako Hopkins si i West vytvořil vlastní rozeznatelný rukopis a o něm bude dnešní recenze.

 

 

Persona zní pro neznalého jen jako náhodná souhra ruchů a nahodilých rytmů potichu předoucích mašinek kdesi ve studiu. V tmavém studiu. Zdá se to možná neuvěřitelné, ale drtivá většina věcí, které zde uslyšíte, má základ v klasických analogových nástrojích. Tedy struny kytar, černobílé klapky (syntezátory a piáno). Organický vývoj skladeb potažmo celého procesu je velice zajímavý, West mi připomíná průzkumníka nových dálav, kdy nadšení z každého nově objeveného si ukládá a kombinuje. Každé zmáčknutí klapky zefektuje, někdy nechá naopak přirozeně vyznít, hodně pracuje s krabičkami efektů a hodně maká na rytmech přes sekvencér. Tohle dnes dělá většina elektronických muzikantů, jak to celé poskládat dohromady už je ale jiná výzva. Sám West v rozhovoru pro PopMatters hodně mluví o tom, kolik nadějných procesů a rozběhnutých skladeb se mu doslova roztříštilo pod rukama. Z nadějných věcí se stala masa techno vřavy, ze které už nevedla cesta ven.

 

West je milovníkem tříštění skladeb, kdy z jednoduchého rytmu postupně vyvodí mnoho dalších odboček, všechno rozvětví a skladba se pak stane hlukovou vlnou. Až sem to není až tak nemyslitelný problém rozvinout i pro mnoho začátečníků, zkrotit to celé ale do počátečního bodu, nebo tomu prostě jenom dát řád a někam to smysluplně nasměrovat, to už je kumšt. West a jeho současná tvář v Rival Consoles, to je „vysoká škola umění“ v této věci. Persona je takovým cílem jeho mnohaletého snažení, kdy jako by konečně dokázal vytvořit průsečník toho všeho, co se u něj v minulosti dalo najít. Středobod.

 

 

Fascinuje pátá Be Kind, krásné analogové zvuky, jako z prstokladových hrátek Nilse Frahma. Bez čehokoli okolo, čistě ve svém daném rytmu, jedna řada černobílých klapek. Naopak startovní Unfolding je výživnou klubovou skladbou, která postupně roztříští rytmy a najde v sobě sílu pojit dva nosné motivy do sebe. Krásný příklad hravé kompozice vyzrálého hudebníka, kdy každý zvuk má svůj prostor a smysl. A od té chvíle deska, ponořená do temných poloh, postupně protéká, větví se, mění polohy jako náruživá milenka. Stejně jako u Jona Hopkinse se chvíli mění v čistě ambientní plochy, aby jste ji po pár minutách přistihli, jak se vzrůstající vášní a zarputilostí pulzuje a duní. Neustálé harmonie, nové rytmické nápady, skrytá a přešlapující techno agrese. Tady naplno ucítíte, jak West krotí své vášně a celou tu masu neustále obohacuje svou kreativitou. Paradoxně pro tuto desku našel jen několik nových zvukových tvarů, drží se pevně mezi mantinely, jeho kombinace toho všeho je ale obdivuhodná.

 

 

Persona nemá výrazně slabší místo. Mohla by být více barevná, už by ale ztratila soudržnost. Mohla by být ještě odvážnější, agresivnější, tím by ale ztratila přesně to, v čem je dobrá. Právě to balancování na hraně techna a ambientu, ta zvláštně temná atmosféra, to ji dělá skvělou. Ne každému ale tahle elektronika sedne, je to stále slušně okrajová záležitost, kterou bych ale nepodceňoval a dal jí potřebný prostor zapůsobit. Mohli byste být příjemně překvapeni.

 

Tento rok vyšla pod hlavičkou Erased Tapes nová deska Articulation.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky