Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ryan Lee West s jeho 2 roky starou deskou je ideálním doporučením pro ty z vás, které dokázal oslovit poslech Jona Hopkinse. K tomu bych si dovolil přidat třetí osobu, která je tu poměrně jasnou volbou, experimentátor Nils Frahm. Persona je ukázkovou evolucí elektronického muzikanta, který našel sám sebe v postupech, které ještě před lety jen naznačoval. Rival Consoles je muzikou o rytmech i ambientu, o temné stránce duše a složitosti každé osobnosti. Podobně jako Hopkins si i West vytvořil vlastní rozeznatelný rukopis a o něm bude dnešní recenze.

Persona zní pro neznalého jen jako náhodná souhra ruchů a nahodilých rytmů potichu předoucích mašinek kdesi ve studiu. V tmavém studiu. Zdá se to možná neuvěřitelné, ale drtivá většina věcí, které zde uslyšíte, má základ v klasických analogových nástrojích. Tedy struny kytar, černobílé klapky (syntezátory a piáno). Organický vývoj skladeb potažmo celého procesu je velice zajímavý, West mi připomíná průzkumníka nových dálav, kdy nadšení z každého nově objeveného si ukládá a kombinuje. Každé zmáčknutí klapky zefektuje, někdy nechá naopak přirozeně vyznít, hodně pracuje s krabičkami efektů a hodně maká na rytmech přes sekvencér. Tohle dnes dělá většina elektronických muzikantů, jak to celé poskládat dohromady už je ale jiná výzva. Sám West v rozhovoru pro PopMatters hodně mluví o tom, kolik nadějných procesů a rozběhnutých skladeb se mu doslova roztříštilo pod rukama. Z nadějných věcí se stala masa techno vřavy, ze které už nevedla cesta ven.

West je milovníkem tříštění skladeb, kdy z jednoduchého rytmu postupně vyvodí mnoho dalších odboček, všechno rozvětví a skladba se pak stane hlukovou vlnou. Až sem to není až tak nemyslitelný problém rozvinout i pro mnoho začátečníků, zkrotit to celé ale do počátečního bodu, nebo tomu prostě jenom dát řád a někam to smysluplně nasměrovat, to už je kumšt. West a jeho současná tvář v Rival Consoles, to je „vysoká škola umění“ v této věci. Persona je takovým cílem jeho mnohaletého snažení, kdy jako by konečně dokázal vytvořit průsečník toho všeho, co se u něj v minulosti dalo najít. Středobod.

Fascinuje pátá Be Kind, krásné analogové zvuky, jako z prstokladových hrátek Nilse Frahma. Bez čehokoli okolo, čistě ve svém daném rytmu, jedna řada černobílých klapek. Naopak startovní Unfolding je výživnou klubovou skladbou, která postupně roztříští rytmy a najde v sobě sílu pojit dva nosné motivy do sebe. Krásný příklad hravé kompozice vyzrálého hudebníka, kdy každý zvuk má svůj prostor a smysl. A od té chvíle deska, ponořená do temných poloh, postupně protéká, větví se, mění polohy jako náruživá milenka. Stejně jako u Jona Hopkinse se chvíli mění v čistě ambientní plochy, aby jste ji po pár minutách přistihli, jak se vzrůstající vášní a zarputilostí pulzuje a duní. Neustálé harmonie, nové rytmické nápady, skrytá a přešlapující techno agrese. Tady naplno ucítíte, jak West krotí své vášně a celou tu masu neustále obohacuje svou kreativitou. Paradoxně pro tuto desku našel jen několik nových zvukových tvarů, drží se pevně mezi mantinely, jeho kombinace toho všeho je ale obdivuhodná.

Persona nemá výrazně slabší místo. Mohla by být více barevná, už by ale ztratila soudržnost. Mohla by být ještě odvážnější, agresivnější, tím by ale ztratila přesně to, v čem je dobrá. Právě to balancování na hraně techna a ambientu, ta zvláštně temná atmosféra, to ji dělá skvělou. Ne každému ale tahle elektronika sedne, je to stále slušně okrajová záležitost, kterou bych ale nepodceňoval a dal jí potřebný prostor zapůsobit. Mohli byste být příjemně překvapeni.

Tento rok vyšla pod hlavičkou Erased Tapes nová deska Articulation.