Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Se vší smělou troufalostí a bezbřehou odvážností se vsadím, že většina z vás minimálně na půl ucha během posledních pár let zaslechla něco málo šuškandy o společném projektu bluegrassové pěnice Alison Krauss a Roberta Planta, kudrnatého sedmdesátníka, jehož energii a kreativní potenciál by mu mohly závidět zástupy opotřebovaných třicátníků denně s citrónovým úsměvem podstupující dobrovolnou lobotomii v nějakém pěkném nadnárodním korporátu. Jejich první společné album Raising Sand se dočkalo poměrně vřelého přijetí napříč kritiky i fanouškovské základny obou persón. Dosáhlo na druhou pozici Billboard 200 a proměnilo všech pět nominací Grammy roku 2009, což na kolekci předělávek rozhodně není vůbec špatné.

Na první pohled zdánlivě nesourodá dvojice našla bod vzájemného uměleckého souznění, harmonie, které dokázala přetavit v něco navýsost výjimečného. Abychom však zůstali pokud možno historicky objektivní, jak už to tak většinou bývá, každá pohádka potřebuje schopného producenta, který zařídí, aby na place vše klapalo a příběh měl po celou dobu spád. Oním veledůležitým třetím v pozadí byl tehdy T Bone Burnett, jehož profesní životopis by vydal také na hezky tlustý fascikl  - kytarista, producent, filmová hudba, spousta Grammy… v celkovém kontextu nic překvapivého. A byl to právě pan Burnett, kterého bychom mohli označit jako onoho nejvíce zodpovědného za originální, velice zdařilé, citlivé přearanžování původních předloh, které Plant s Alison Krauss povýšili na další level.

Střih. Rok 2021. Scénář včetně hlavních aktérů zůstává nezměněn. Hrající kapitán T Bone Burnett coby ukázková šedá eminence kouzlí hluboko ve stínu a připravuje půdu pro ústřední dvojici, aby mohla naplno zazářit. A ta tak skutečně činí. Bez výjimky. Album Raise The Roof pokračuje přesně v bodě, kde Raising Sand končí. Více než jedna dekáda prostoru mezi jakoby neexistovala. Kámen úrazu? Chcete-li negativum, zde ho máte. Avšak ve světle jasně dominujících pozitiv ho osobně nepovažuji za relevantní. Společná magie i tentokrát funguje na jedničku a zmíněné umělecké souznění prostupuje doslova každým tónem. Plantův citlivý, sametový přednes dokonale doplňuje jemnost Alison Krauss a vcelku nezáleží, jestli zní právě unisono, anebo jen tak mimochodem „konverzují“ během romantické procházky zahaleni paprsky slábnoucího večerního slunce sklánějícího se nad obzorem. Odlehčující, hrany obrušující efekt všeobjímajícího souladu jako červená nit pojí všechny skladby a utváří kompaktní, homogenní celek, který v posluchači vyvolává po celou dobu jednoduše příjemné pocity. Album hladí, konejší, a pokud se rozhodne zrychlit tempo, děje se bez zbytečných okázalostí, výstřelků a přílišného tlačení na pilu.

V drtivé většině případů se pro inspiraci lovilo, z relativního pohledu roku 2022, opět v dobách dávno minulých. S výjimkou jedné autorské skladby z pera Roberta Planta a zmíněného kormidelníka, svěží, rockově pulzující High And Lonesome, se jedná o záležitosti, které při vší úctě většina cucáků plus mínus mého zralého věku uslyší poprvé v životě. Osobně mi podvědomí našeptává ohledně The Price Of Love od The Everly Brothers a novodobé Quattro (World Drifts In)… dále mé chabé znalosti narážejí na velkou bílou zeď lemovanou nekonečnou prázdnotou. Což ve výsledku vlastně není vůbec na škodu. I výprava proti proudu má své nezaměnitelné kouzlo a v případě Raise The Roof si vyloženě užívám moment překvapení, kdy dochází na konfrontaci aktuální verze s originálem. Rukopis T Bone Burnetta je jedním slovem okouzlující a každé skladbě dodává zvláštní, osvobozující auru klidu a míru.

Poslech Raise The Roof mi připomíná paralelu příjemně strávených chvil s dobrými přáteli… můžete společně hovořit o čemkoli vás napadne, naslouchat jeden druhému, nebo jen bezdůvodně mlčet a pociťovat naprostou přirozenost a nenucenost okamžiku. A co je nejdůležitější, i přes nekonečnou záplavu všech okolních vlivů umocněných bez ustání proudícím balastem kolem, se nakonec vždy velmi rádi vracíte.