Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Roly Porter - Life Cycle Of A Massive Star

Roly PorterLife Cycle Of A Massive Star

Ruadek8.8.2014
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Ambientní cesta po orbitě hvězdy, která mapuje její život, sleduje její pohyby a erupce. Zvukově epická výprava do končin nekonečného prostoru, která potřebuje specifický přístup. Roly Porter dospěl ve velkého zvukového mága.

Život hvězdy, která se zrodí, aby svým světlem možná kdesi v dáli dala vzniknout životu, to je pro umělce velké téma a velká výzva. Zhudebnit její masivní proměny, exploze na jejím povrchu, spalující světlo a žár, který produkuje. Naši předkové ve své době věřili, že na nejbližší hvězdě, kterou známe – Slunci – se dá žít. Že stačí jenom proletět žhavý obal a dostanete se do zcela jiné krajiny a setkáte se s tvory, jaké si neumíte ani představit. V současnosti už víme o hvězdách daleko více, a přesto nás fascinují snad ještě víc. A zhudebnit životní cyklus hvězdy se všemi jeho odstíny, to je pátrání po prostředcích a výrazu, jaký tu ještě nebyl.

 

Life Cycle Of A Massive Star je industriální deska někdejšího člena dubstepové dvojice Vex'D. Aktuální deska je pro Roly Portera již druhou v pořadí a i přesto, že má pouhých 35 minut, působí značně delším dojmem. A je offbeatová, tedy zcela bez rytmické sekce. Roly Porter zde předvádí masivní zvukové plochy přecházející do hlukových expolozí, až cítíte doteky horké plazmy na kůži. Album je svým způsobem epickou jízdou okolo takové hvězdy, cítil jsem se jako pozorovatel kroužící po její orbitě, fascinován dravou silou spoutanou jen gravitací.

 

 

Zda se jedná o Supernovu či Hypernovu, zda je to cyklus Bílého trpaslíka nebo Červeného obra, nevím. V ozvěnách gigantického vesmírného prostoru se protínají ozvěny možná všech najednou. Roly Porter se ve svých experimentech podobá Amonu Tobinovi (pokud by se rozhodl dělat ambient), zvláštním způsobem by mohl doplnit film Sunshine (ačkoli ten má sám o sobě už tak výborný soundtrack ve spolupráci s elektromágy Underworld) a je hlukově výrazným odstínem pro space ambient.

 

Roly Porter u mě výrazně zabodoval, jeho album je výjimečnou ukázkou promyšleného konceptu (autor přiznává, že tvůrčí proces byl tentokrát daný dávno předem a deska není jen výsledkem studiových experimentů). Jeho album dokazuje mimo jiné i to, že se v různorodých (elektro) agresivních stylech pohybuje velká spousta talentovaných tvůrců, kteří, jakmile dostanou šanci tvořit sólově, dají vzniknout velice výrazným a originálním věcem. Jeden příklad za všechny – DJ Shadow, který se z hip-hopového pajduláka stal uznávanou personou míchající geniálním způsobem bicí samply a filmovou hudbu. A dnes vydává desky, jaké inspirují umělce zcela mimo kšiltovkovou scénu.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky