Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poslech jakékoliv české metalové desky, která do svého zvuku zásadnějším způsobem promítne elektroniku, je pro mě už z podstaty věci podezřelá záležitost. A je úplně jedno, jestli se ta která kapela tituluje jako industrial metalová, cyber metalová, electro metalová nebo nějaká úplně jiná. Všechno to vychází z toho, že svého času pro mě byla scéna industrial metalu dominujícím územím, jehož hlavní prostor vyplňovaly především tři kapely: Nine Inch Nails, Ministry a Fear Factory. Až později se přidali Godflesh, Front Line Assembly, The Young Gods a taky řada mladších a módnějších kapel, které bych jako industrial metal rozhodně neoznačil, ale které si s elektronikou tykaly hodně - Static-X, Filter, Pitchshifer, Orgy, Spineshank, Rob Zombie, Clawfinger... no bylo jich dost. Z poslední doby vzpomeňme na naprosto vynikající Corrections House.

České pokusy o prolnutí těchto dvou hudebních světů jsem sledoval zpočátku se zvědavostí a snad i s nadějí, ale poměrně rychle mi došlo, že na domácí scéně bude tohle žánr, kterému se dařit prostě nebude. Po slibných počátcích s ručením omezeným Liveevil a The Squirm jsem měl následně problém se u čehokoliv byť jen na chvíli zastavit bez toho, abych po několika krátkých zkušenostech danou desku neposlal do věčných lovišť. Mezi tyto zkušenosti počítám i dnešní Minority Sound (teď mám na mysli historii) a zatím jediný pokus od Mean Messiah, což jsou ale oba pořád relativně slušné příklady (rozuměj nikoliv trapné). K těm naprosto nepochopitelným si můžete zařadit Robotized a samozřejmě novější tvorbu War For War, kterou nelze brát jinak než jako kuriozitu. Pokud bych měl z domácí scény vybrat příklad, kde se metal s elektronikou potkal skutečně na úrovni, napadá mě jedna jediná deska, a to Black Coal Depression od Gorgonea Prima. Tím to všechno končí a myslete si o tom, co chcete.

Nová deska Minority Sound měla být přesně z té nepřesvědčivé, zpola amatérské a zoufale nepůvodní směsice, aspoň tak mi napovídal můj za ty dlouhé a marné roky vypěstovaný předsudek. Pravda je ale složitější a snad neprozradím nic tajného, když napíšu, že v některých momentech mě novinka Toxin zaujala. V rámci možností. Pokud si v hlavě dostatečně vybavuju starší nahrávky kapely, je Toxin zatím asi jejich nejtvrdší deskou. Nejmetalovější, nejdepresivnější, s nejlépe uchopenou elektronikou. Druhá stránka mince je, že ta nejlepší místa se zatím pouze podobají a přibližují jiným, v rámci žánru klasickým kapelám. A z těch je nejvíc z desky slyšet jedna - Fear Factory.

Album otvírá krátká řeč dost podobná té na Shadow & Dust od Kataklysm a hned vzápětí se rozběhne elektronicko-metalová jízda, která polevuje až v úplném závěru nahrávky, a z níž na můj vkus ční až příliš dominující a silně přefiltrované bicí. Deska hned v úvodu zaujme naprostou skladatelskou jistotou a je to pocit, který přetrvává až do jejího konce. Je radost vidět, jak Minority Sound vyrostli a jak na svém čtvrtém albu přichází s kompozičně vyzrálým a přesvědčivým materiálem, který v tomto ohledu nemá slabé místo.

První pochyby se objevují jako náhodně roztroušené dojmy přílišného elektronického balastu. Na můj vkus je té elektroniky místy moc, takže v důsledku překrývá hudební základ skladeb a zbytečně od něj odvádí pozornost (za všechny zkuste hlavní motiv v Scarecrow, ale třeba i dění napříč titulní skladbou Toxin, která je takovým průstřelem mezi Ministry a Rammstein). Není to převládající problém desky, navíc podmíněný mým osobním vkusem než obecnou pravdou, ale místy se objevuje a při poslechu docela ruší. Zajímavým momentem je pak celá třetí a polovina čtvrté minuty Bipolar, který sice nijak neruší, ale zato hodně připomíná Thy Catafalque.

Pokud mi pak na desce něco vyloženě vadí (a to tak že hodně), jsou to čisté zpěvy, které ... které vůbec nejsou čisté. Je to naprosto zásadní problém závěru Love & Mayhem, který je mimochodem vystavěný hodně v souladu s tím, jak gradovali skladby Fear Factory, a pak i závěrečného songu Empty Sands, který je mimochodem taky hodně podobný tomu, jak zakončovali desky FF - Demanufacture (1995), Obsolete (1998)... Problém je ten, že Aleš Hampl není Burton C. Bell a jakkoliv mi ty čisté zpěvy přijdou jako fakt dobrý nápad (do skladeb se hodí!), jejich provedení je mimo (snad s výjimkoutitulní skladby, kde mi nevím proč problém nečiní). Ostatně napíšu to zcela upřímně asi tak, že pokud by tohle měla být deska úrovně přesahující naše hranice, pak právě zpěv je to, na čem by se muselo hrozně moc zapracovat.

Docela zajímavou položkou playlistu je pak předposlední skladba Disconnected Sympathy, s níž se na albu objevují gothické vlivy starých Tiamat nebo toho období, kdy si Paradise Lost hráli s klávesami, a bylo jim u toho docela dobře. Nemám nic proti tomu, i tato věc má na desce své pevné místo a barevnosti nahrávky jenom prospívá.

Pro pochopení desky je možná důležité i pozadí jejího vzniku, které bylo dobře rozebráno v rozhovoru u kolegů na Fobii, takže bez dalších dlouhých řečí vás odkážu TAM. Možná v tomto kontextu by Toxin mohl působit ještě zajímavěji, nicméně pro mě rozhodující je deska samotná, okleštěná o vlivy, které při jejím posuzování (a poslouchání) podle mě nemají hrát roli. V ten moment je slyšet spíš objektivní skutečnost než subjektivní sympatie, které sice můžu někde schované, ale to je tak všechno.

Každopádně deska Toxin mě upřímně překvapila, myšleno v dobrém. Budu se ohánět tou velkou světovou scénou a pořád dokola otravně tvrdit, že ta česká je za ní stále ještě hodně daleko. Nicméně deska, jako je tato, je velký krok vpřed a za poslední dlouhé roky jedna z nejlepších, jaká u nás v rámci žánru vyšla.