Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Desáté album Rome v sobě snoubí folkově sdílné menu a neživé aroma ambientu s autenticitou afrického venkova. Na první dvě položky jsme léta zvyklí, ta třetí je zatím neobjevená a uznejme, vedoucí ne zrovna tradičním směrem. Je to daleká cesta klikatící se až do vnitrozemí černého kontinentu, přímo k tamním nepokojům zkraje sedmdesátých let. Tehdejší zemi ovládala bílá menšina, černé obyvatelstvo bylo utlačováno, rasové napětí narůstalo, a to vedlo až k občanské válce, která naplno propukla v roce 1972. Rome tohle všechno zachytili svým retrospektivním dalekohledem a rozhodli se na místo tehdejšího sváru znovu upozornit. Způsobem pro ně typickým, tedy v lehce pochodovém tempu a s nezbytnou melancholií na duši.

Nepočítaje druhý díl cesty do Afriky - "House Of Stone", který je ryze autentický a zakládající si na spojení různě nastřádaných zvuků a úryvků, je "A Passage To Rhodesia" smutně písničkovým albem pohybující se po směru toku vývoje dnešních Rome. K neofolkovým chmurám a bojůvkám je nutné přičíst narůstajcí pročištění kompozic a slova o lucemburském Nicku Caveovi také nejsou daleko od pravdy. Jérôme svým nakřáplým barytonem nechává, jak sednout prach na sluncem vyprahlé verandě, tak se snaží dostat co možná nejblíž povstání, aby vše završil zhudebnělou tryznou za mrtvé, kteří padli v boji předsudků a rasové nesnášenlivosti.

I když vynecháme příspěvek "House Of Stone" (a já se chci bavit především o jeho předchůdci), novinka je poměrně z velké části postavena na ambientním podkladu, jenž prosakuje i ze skladeb, které jsou jinak věrné typicky písničkové strukuře. Vezměme si takovou "Bread And Wine" nebo "A Country Denied", pod kterými to temné atmosférično pořád probublává. A to se nebavíme o zlověstně klidné hladině věčné řeky - "The River Eternal", nebo pomalém rozjezdu alba "Electrocuting an Elephant", kde se jen pozvolna přibližujeme nepoznaným dálkám a ze zvuku poznáváme, že to bude pobyt sice podnětný, ale také nesmírně bolestivý. Pak jsou tu skladby jako "The Fever Tree" nebo excelentní "The Ballad Of The Red Flame Lily", patřící do zlatého fondu srdceryvných stínopravd, které umí se zaujetím převyprávět jen pár vyvolených. A mezi takové Rome patří. A že této kapele není hloupé jen tak posedávat pod střechou chatrče a nebojí se zajít do davu, to evokuje nejodhodlanější skladba "One Fire". Je doslova v jednom ohni.

Řečeno upřímně, druhý díl alba nevyhledávám, protože jsem schopen vnímat jen opravdové skladby a jejich poselství. Rome dali znovu vzniknout náladově silnému albu, které patří mezi ty lepší z jejich dílny na pohnuté příběhy. Neschází mu tradiční podmanivost, což je u této kapely vlastně základní poznávací prvek. Přesto všechno vidím v minulosti souboru i některá přitažlivější dílka.