Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Root - Hell Symphony

RootHell Symphony

Bhut27.10.2010
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Hell Symphony je zkrátka temná deska plná tvrdých pasáží. Její atmosféra za jistých podmínek vskutku nahání strach. Stále se zde ovšem vyskytuje divný pocit, že desce cosi chybí. Že se stále chystá něco sdělit, ale nikdy toto očekávání není posluchači zcela naplněno.

V roce 1991 se brněnská smečka Root rozhodla učinit další tah. Tentokrát se Satanovi poslové rozhodli natočit desku s příhodným názvem Hell Symphony. Pánové dali vzniknout desce temné a tajemné, hutné a těžké. Deska skvěle slouží jako soundtrack k Vašim potemnělým strašidelným snům, ve kterých Vás za noci navštěvují mocnosti pekelné. Hudba je to surová, tvrdá a zahulená. Autoři skladeb vsadili na jejich na první poslech jednoduchou strukturou. Každá píseň je specifická a ve většině případů monolitá. Jednotlivé slupky skrývající jisté drobné detaily se začnou odlupovat až po vícero posleších. Jedná se tedy o album se spoustou nenaplněných očekávání. Nervozita v některých písních je značně cítit a stává se tak jistým neodmyslitelným prvkem a přísadou.

 

Začátek tvoří song jménem Belzebub. Téměř instrumentální kousek se šlapavým tempem. Chvíli před pátou minutou se do hraní přidá akustická kytara, která skladbu na moment zvláštně promění. Dvojka Belial začíná jemně, záhy se však přetvoří v blackovou smršť se skřehotavým zpěvem. Dále přicházíLucifer pomalejší song s velmi hrubým hlasovým projevem. Přibližně deset vteřin před třetí minutou skladba zrychlí. Později vše odezní do ticha. Čtvrtou Abaddon rozeznívají spolu s metalovými nástroji také fanfáry. Dále píseň pokračuje v pomalejším tempu s chmurnou náladou. Zanedlouho své útroby však značně zrychlí. Vyzdvihl bych jakýsi refrén skladby, který je celkem dosti chytlavý. Další melancholicky temnou záležitostí je pátá Asmodeus. Šestá nervozní skladba dostala jméno Satan. Rozeznívá ji hra bicích nástrojů, později se do hry přidá i Big Bossův hlas. Dále se připojí zvuk větru. Ke konci skladby zazní jen tympán. Velice zvláštní song však s mrazivou atmosférou. Sedmička jménem Leviathan je jednou z toho nejlepšího, co na desce můžeme poslechnout. Střední tempo s dobrou melodií. V čase dvě minuty dvacet vteřin nastává uvolněná výborná pasáž se šumícím mořem v pozadí. Osmá Astaroth se vyznačuje chorálovými zpěvy, které skladbu posunují kamsi o několik stupínků výše. Devátá Loki se pohybuje opět v pomalejších vodách temnoty a chmuru. Z mrazivé atmosféry ji lehce vytrhává melodický zpěv. Desátá The Pray začíná symfonickou hrou, ke které se přidá akustická kytara. Dále zní jen hra akustických kytar, do kterých občas zazní zaúpění ženského hlasu. Nádherná nálada. Těsně před druhou minutou se přidá Big Bossův zlověstný hlas. Náhle hra kytar nápadně zrychlí a připojí se hra bicích. Vše v očekávání dalšího postupu písně začne utichat. Následuje The Oath divoká skladba s velkým nábojem ovšem krátkým trváním (necelé minuta). Dále přichází Satan's March. Další kousek, který se dá označit jako jeden z těch povedenějších. Dobré melodie a pestrá struktura. Posluchač stále čeká jakýsi zvrat, ale ono nic. Skladba náhle skončí. Dále jsou k poslechu připraveny bonusové live písně. První z nich je The Old Ones, druhá Message, třetí Leviathan a poslední jest Píseň pro Satana.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 1.7.20 8:31

Tak tady nesouhlasím, ačkoli bych tak po 5 štacích s deskou došel k podobnému verdiktu. Tohle chce trochu jiný přístup, vysrat se na to, že to byla metalová kapela a brát ji jinak. Mě je docela jedno, že přestali být metaloví, což je první krok k lepšímu uchopení desky. Samosebou je každého věc jak to pobere, úplně bych to ale nesmetl ze stolu. Ty skladby nejsou vůbec špatný, kluci teď hrají svou podobu Katatonie a dejme tomu staré školy gotického rocku. A v těch skladbách je všechno to koření, co tam bývalo. Kapele upřímně držím palec, protože se na ni docela valí kritika, bohužel většinou mířená právě na to, že "už neznějí metalově". Anathema se kdysi také rozhodla znít jinak a vydala Eternity. Mylím si, že Vincent v té době podával ještě o fous horší pěvecký výkon než zpěvák SOTM a postupně se vyzpíval fakt parádně. Nechal bych tuhle desku uzrát, odhodil předsudky a srovnal si to pořádně se vzory, od kterých se pánové snaží učit. Zatím tak 65%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky