Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Třetí fošna tuzemských black-dark metalových jezdců Root dostala do vínku jméno The Temple In The Underworld. Oproti svým předchůdcům je tato deska daleko více epičtější, různorodější a propracovanější. Líbivé pomalé smutné i veselé melodie jsou střídány black metalovými nájezdy žhnoucího inferna. Big Bossův hlas zde zní snad ve všech možných podobách, kterých je tato osobnost schopna ve svém hrdle vyvolat. Z desky doslova číší píle se kterou byla jistě stvořena. Díky tomuto albu se tato banda vyhoupla zas o několik stupínků výše. Slávu toto album sklízí dodnes a stává se vyhledávaným materiálem. Bohaté využití kláves a akustické kytary dodává tomuto dílu zcela nový rozměr. Posluchač se neocitá jen pod prudkou smrští metalových nájezdů pekelných démonů. Deska je tedy vskutku velmi rozličná a pestrá, jistě to není záležitost na první poslech. I když i ten dokáže skvěle uchvátit a vtáhnout do nitra. I samotný obal alba umí pohltit. Je na něm vyobrazena trojice pekelných bytostí. Prostřední postava má hlavu bafometa, která nápadně připomíná obal prvotní desky severské legendy Bathory. Ona vůbec hudba Root je v jistých případech značně podobná této švédské bandě. Však si také tehdy Root vysloužili označení za tuzemskou obdobu Bathory. 

Otvírákem alba je jakési intro. Nejprve zazní několikrát za sebou gong, poté se rozezní bouře a do ní melancholická hra na piano. Po intru nastupuje Casilda's Song, výborná blacková pecka s velmi pestrou strukturuou. Bohatě se střídá i zbůsob Big Bossova zpěvu, který převážně zní ve vysokých tóninách. Po ní přichází píseň jejíž název je totožný se jménem alba, čili The Temple in The Underworld. Živější, melodičtější věc s pestrými pasážemi a tajemnou atmosférou. Píseň je zakončena hrou hrací skříňky, jak bizardní. Další song jménem Aposiopesis je pomalou, chmurnou procházkou podsvětím. Obsahuje úžasné melodie a výborný zpěv, který posluchače vtáhne. Konce písně nenápadně přejde v pátou The Solitude, která je jen takovou ambientní mezihrou. Šestá Voices from... je opět jen takové intermezzo. Nyní jsou však ke slyšení jen hlasy zpívající monolitou melodii. Další regulérní skladbou je až sedmá The Wall. Melodická svižná pecka s bohatou náplní. Následuje song The Old Ones s trochu středověkým začátkem. Zbytek skladby se pak nese v duchu blackového stylu s výbornými vokálními plochami a úžasnými melodiemi. Devátá Message je nervózní tvrdá záležitost. Desáté místo obsadila balada jménem My Name.... Mnozí jistě tuší, jaké to jméno asi je. Z textu to také jasně vyplývá: "My name is Death." Akustická kytara doprovází celou píseň plus sem tam nějaký ten vstup kláves pro okrášlení atmosféry. Následující My Deep Mystery je svěží pecka ve středně rychlém tempu. Obsahuje opět velmi povedené vokální plochy. Big Bossův hlas je vskutku nezaměnitelný a dokonalý. Freebee je pak poněkud chaotickou skladbou dosti neúměrnou. Jedná se o změť různých nálad, spíše song pro zábavu než regulérní píseň. Následující bonusová Dogrova říše je znovu natočenou skladbou z někdejšího dema War Of Rats. Nyní skladba dostala novou tvář a jeví se jako silná blacková záležitost. Povedený kousek. Závěr desky tvoří další staronový kousek Poselstvo temnot. Syrová skladba s mrazivě pomalým tempem.