Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Co psát o veteránech temně melodického metalu, řeckých Rotting Christ a neopakovat se? Odjakživa slyším a čtu nářky, že dřív bylo líp. Pak uteče nějaký čas a to, co bylo horší než dřív, je zase lepší než to, co je dnes. Jestli se už jedná o přelomové album A Dead Poem nebo minulé Rituals. To zejména. Pro jednoho třetí stejná nahrávka po sobě a pro druhého to nejlepší, co Sakisovci vydali. Nyní se tedy obraťme k nadílce čerstvé nesoucí jednoznačné jméno The Heretics a položme si otázku, zda toužíme slyšet revoluční desku od kapely fungující třicet let, nebo nám udělá radost i pouhá recyklace?

Rozhodně nesouhlasím s tvrzením, že je The Heretics kopií či pokračováním Rituals. Je jasné, že rukopis jen tak nezměníš a podobné postupy s předchozí deskou bezesporu najde i hluchý, ale náladou je novinka dosti odlišná. Rotting Christ svůj nezaměnitelný styl brousí už léta. Blackové kolbiště v podstatě opustili už kdysi dávno, do repertoáru zakomponovali dávku folku, válečné vřavy, kousek deathu i doomu, hodně spirituality a kouzelných melodií. Novinka je hodně melancholická, prakticky prosta agresivního vztekání se. Je také dost ponořená do sebe, nesnaží se běsnit. Což ve výsledku znamená, že i posluchač, chce-li, musí se zastavit a do skladeb se vložit a snažit se dostat na stejnou vlnu. V podstatě se dá říct, že právě v tomto směru je novinka experimentální a dosti odvážná.

Sakis není jediný, koho slyšíme u mikrofonu. Vedle různých sboristů a vypravěčů zazní i hlas Melecheshe Ashmediho či půvabné Iriny Zybiny. Milovníkům Sakisova typického řvaní se může tento fakt zdát rušivý, podle mě tím album získává, byť bych také ocenil více krákání. Nemám však větší problém si užít předložené dílo v celé jeho kráse se všemi klady i zápory.

Myslím si, že mi k pochopení a většímu prožitku pomohlo, že mám v ruce vskutku krásné zpracování digipacku se všemi obrázky a lyrikou. Ta není obsáhlá co do počtu slov (někdy je dost minimalistická), ale do hloubky snah. Nevím, nakolik bylo důležité, aby se v textech objevovaly citáty např. od Shakespeara, Twaina či La Veye nebo Kazantzakise. Mám rád metafory a nejasnosti a tohle mi připadne příliš důrazné, jakoby se počítalo s tím, že posluchač potřebuje berličky pro celkové pochopení myšlenkového proudu tvůrce. Je však možné, že tohle potřeba je a vůbec - kdo jsem, abych soudil básníka co a jak chtěl říct?

Pojítkem s minulostí a se starou scénou může být In the Name of God a hlavně druhá Ветры злые Zde slyším odkazy ke starým časům. Svižné tempo s mocným refrénem a drásavými kytarami… Jenže já už nejsem nostalgik a netoužím po neustálém vracením se do stejné řeky a proto spíše ocením skladby jako Hallowed Be Thy Name, The New Messiah nebo Poeův The Raven. Taktéž se mi opravdu líbí odrhovačka Πιστεύω nebo rituální The Voice of the Universe. Sakrální atmosféra kacířského díla je mnohdy hodně hluboce duchovní, což krásně ukazuje, že ne jen klasické církevní rituály čili mše vykouzlí dotek boha. Je mi sympatické, že se pohanské, ateistické a různé heretické názory nachází v jedné rovině a ke své podstatě nepotřebují urážky, k nímž se uchyluje druhá strana mince.

Ač jsem se snažil o pochopení, vstřebání a prožití nového alba Rotting Christ bez toho, abych se odradil prvními dojmy, které nebyly lichotivé, litoval jsem, že jsem si album dříve neposlechl někde online, než si ho koupil. Asi i díky obavám ze ztráty peněz za marnost jsem The Heretics dal tolik šancí a nakonec si poslechy začal užívat. Momentů překvapení je v díle Rotting Christ čím dál méně, to je fakt, ale zatím se mi pokaždé dostalo, až na pár výjimek, nadstandardního prožitku. Je asi dobré pochopit, že kapela piluje svůj styl do dokonalosti, čehož následek může být rutina, ale i jistota. Je otázkou, zda je to dobře či nikoliv…