Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
rýr - Left Fallow

rýrLeft Fallow

Jirka D.4.3.2020
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku () // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / BOWERS & WILKINS 705 S1
VERDIKT: Nahrávky jako je tato nemusíte slyšet několikrát, abyste si o nich udělali jasný úsudek. Left Fallow je natolik zoufale nepůvodní a ničím neobjevná deska, že se hravě ztratí v hromadě jí podobných.

Název kapely rýr je islandsky a na kapelních profilech se dočtete, že v předkladu do angličtiny to znamená barren, sparse nebo weak, což lze do češtiny překládat jako pustý, neúrodný, řídký nebo slabý. Proč se právě takto pojmenovala kapela pocházející z německého Berlína, jejíž členové se jmenují Lukas, Malte, Marius a Markus a pravděpodobně nemají nic společného s Islandem, nevím. Pokud v tom měla být nějaká narážka na jejich tvorbu, možné by to bylo, ale byla by to sebereflexe za hranicí něčeho, co bych považoval za běžný jev.

 

rýr bandJejich debutní deska z letošního ledna (kapela existuje od roku 2018) dosahuje padesáti minut a je bez výjimky naplněna instrumentálním post-metalem toho nejtradičnějšího střihu. Založeného na kytarách, které chvíli vybrnkávají vyklidněné pasáže, aby vzápětí postupně vše vygradovaly do zvukové katarze, která s sebou nese uvolnění pracně budovaného napětí. A taky hromadu emocí a dojetí a celkově tak silný zážitek, že si do konce pracovního týdne budete muset vybrat dovolenou. Aspoň teoreticky. Rýr bohužel nedělají nic jiného, než že přebírají tuto šablonu a snaží se s ní nějak pracovat a pokud možno přežít do konce. Po pravdě se jim to celkem daří v tom smyslu, že album Left Fallow nesklouzává k parodii a jeho poslech není frustrující zážitek, ale současně nenabízí absolutně nic navíc. Žádnou novou myšlenku, žádný nápad, žádnou přidanou hodnotu.

 

Mohli bychom tu jmenovat dlouhý seznam kapel a hledat s nimi paralely, ale proč to? Rýr nejsou tak dobří jako Pelican nebo Russian Circles, ani zdaleka neumí vykreslovat scenérie jako ISIS, chybí jim záludná krkolomnost Lento, naléhavost Amenra, solidní standard Rosetta, apokalyptický rozměr A Storm of Light nebo Dirge. Nic z toho nemají a když budete pátrat po nějakém nosném prvku, vlastním výrazu nebo myšlence, ztroskotáte. Ostatně už jen to, že kapela se rozhodla fungovat bez zpěváka, je cesta po hodně tenkém ledě - v tomto teritoriu už všechno nebo skoro všechno bylo řečeno a najít si vlastní cestu je úkol jen pro ty nejlepší. A to rýr rozhodně nejsou.

 

Zábavné na tom všem je, že kapela svou muziku popisuje jako atmospheric post-metal / instrumental doom, aniž by například s tou atmosférou pracovala jakkoliv sofistikovaněji, třeba s využitím samplů, syntezátorů a podobně. Celá jejich muzika stojí a padá s kytarami a ty na něco podobného v jejich podání bohužel nestačí. Dvojnásob zábavné pak je, že i přes prázdnotu a vyčerpanost jejich tvorby se najdou vydavatelé, kteří podobné produkci věří a nebojí se ji podpořit například TAKOVOU ediční nabídkou. Pravděpodobně stále existuje dostatečně silná poptávka po podobných deskách, které sice nenabízí vůbec nic zajímavého, ale aspoň zapadají do schémat a vzorců, které někoho stále oslovují. V podstatě proč ne, jak jsem psal - deska jako žánrový standard více méně funguje a pokud je někdo zvyklý s podobnou produkcí snídat, obědvat i večeřet, klidně si mezi ostatní věci může včlenit i tuto.

 

 

Za mě nicméně převládá pocit únavy. Únavy ze stokrát vyzkoušeného vzorce, do kterého když dosadíte všechny běžné proměnné a nepřidáte nějaké vlastní know-how, dostanete vždycky stejný nebo velmi podobný výsledek. A to na nějaký zásadnější dojem bohužel nestačí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky