Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Saade - Guide to Happy Living

SaadeGuide to Happy Living

Jirka D.2.5.2013
Zdroj: 12" černá gramodeska (# saade records 001)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Saade překvapují přímočarou hitovostí a vyrovnanou kvalitou všech skladeb na desce, která se ale zapíše mezi zvukové propadáky roku.

Docela dobře si vzpomínám na první poslech ještě na Bandcampu a následný dotaz, jestli tam omylem nebyly nahrány mp3 soubory s nějakou hodně pochybnou kvalitou. Odpověď - nebyly. A pak si vzpomínám na jednu recenzi této nahrávky, ve které se psalo cosi o vybroušeném zvuku a na následnou pochybnost, jestli náhodou neposlouchám něco úplně jiného. Živě si umím představit ten mráz, co proběhnul po zádech pana Kusse a jeho týmu v Loděnicích, když dostali k vyřezání master pro tuhle nahrávku, je to totiž masakr...

 

... a hlavně velká škoda, protože muzika je bezvadná a nenapadá mě žádný racionální důvod, proč ji takhle devastovat. Digitální praktiky zvukových alchymistů (tentokrát Amák, Golden digital studio) jsou tu aplikovány v absolutně nesmyslné míře – zvuk je přebuzený, ořezaný, zkomprimovaný, nekonkrétní, ve výsledku plochý, potrhaný v celé hrací délce a velmi nepříjemný ... a pak vylisovaný na analogovou gramodesku, po jejímž přehrání mám touhu zkontrolovat nastavení gramce a vyměnit chvějku. Smyslu se člověk nedopátrá.

 

Dost ale nářků, jednak je to můj problém a uznávám, že některým masochistům se tenhle kostitřas může líbit, a pak jsem si tu desku koupil i přes tušení, co mě čeká. Přejdu k veselejším věcem. Loděnice jsem už zmínil a tak jen stručně dodám, že řemeslně jde o fajnovou práci - černý vinyl standardní váhy (v limitce nějaká barva), tvrdý a ještě tvrdší simple obal se sympatickou grafikou a i když uvnitř vás nečeká nic jiného než čistě černý papír s dvěma dírama, celkově jsem když už ne nadšen, tak alespoň spokojen. A v neposlední řadě download kód (málem bych  o p o m n ě l), po jehož upotřebení si můžete stáhnout mp3 verzi v kvalitě 160 kbps, takže pokud ještě nemáte dárek pro svého oblíbeného diktátora, tady se jeden nabízí. Těžko říct, jestli jde o recesi nebo meziřádkové přiznání faktu, že tuhle desku nezachrání ani kvalitní formát digitálu.

 

Hudebně deset skladeb na dvou stranách a nějakých 37 minut muziky – statistika. A taky inspirace u Torche či Kyuss („Torched“) a hitovost Foo Fighters – moje fantasie. Deska má skvělý spád jako celek a stejně dobře fungují i jednotlivé skladby, jejichž rock’n’rollový základ, skvělá melodičnost a jednoduchá, ale jasná kompozice dávají vzniknout snadno přijatelnému výsledku. A to nemyslím nijak ironicky, je kumšt dát dohromady slušně šlapavou rockovou skladbu (nedejbože celou desku) a přitom nezapadnout do marasmu podbízivé lacinosti. Skok oproti předchozí nahrávce je nabíledni, kompozice se pročistily, zjednodušily a zpřístupnily, takže pokud zrovna neprožíváte intelektuální neštovice, muzika se vám bude líbit. Někde v úvodu jsem zmínil vzácnou vyrovnanost celé nahrávky a tak snad v závěru malé upřesnění – pokud máte rádi rock’n’rollovou jízdu la grande, začněte u „Paralyzed“. A lehce mimo se staví i „Sugar sandwitch“, takový experiment, jak by to asi mohlo znít, když pustíte příborník ze schodů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

František Minařík / 28.7.13 15:37odpovědět

Co říkáte na Earache FDR kampan, první metalový vydavatel,který řeší loudness war a vydává remastery s původní dynamikou! Myslím že by to byl zajímavý námět na článek.

Jirka D. / 21.7.13 20:13odpovědět

Na gramodeskách bohužel vychází všelicos a je třeba se smířit s tím, že samotné médium není zárukou kvalitního zvuku.

František Minařík / 19.7.13 19:06odpovědět

Jak někdo může na vynilu vydat takovou hrůzu nad tím zůstává rozum stát.Dnes jsem poslouchal Nick Cave And The Bad Seeds - From Her To Eternity CD 1988 DR - 15 zvukově naprosto úžasné CD :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky