Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kanadský soubor Saga byl v roce 2012 obšťastněn mnoha příjemnými čísly a fakty. 35 let existence, dvacátá řadovka a za mikrofonem navrátilec Michael Sadler. Myslím, že hodně důvodů k tomu, aby kapela dostala prostor a padlo na ni několikero pohledů příznivců starých i těch, kteří doposud soubor míjeli, nebo si ho drželi raději od těla. Saga operuje v trochu jiných teritoriích progresivního rocku než krajané Rush, do své vysoké pece vkládají především lehčí suroviny a prvky krystalicky čiré rockové pompézní melodiky. To by mohlo nejednomu souboru zlomit vaz, ne tak matadorům ze Saga. Chlapci už dávno nalezli svoje místo a výraz, který nyní už jen drobně ofukují čerstvým vánkem nových inspirací. Tady nelze čekat progres v pravém slova smyslu. Jistá paralela k Rush v tomto směru je možná, ti už také nijak dramaticky nemění výraz, natož aby určovali směr.

Čím tedy takovéto soubory mohou po strhujících začátcích kariéry a bohaté profesní cestě ještě zaujmout? Když už se jim podaří udržet vlastní svět na nohou, aniž by se bortil a nevypudí ostatní důležité stavebníky hudby, může po letech vzniknout dobrá hudba, mající stále čím oslovovat. Saga disponuje určitou muzikantskou jistotou, která dovoluje nahrát album s nadhledem a láskou k dávno otesanému stylu. Na albu se daří prezentovat velmi propracovaný pompézní rock, progresivní otěže třímají už dávno jiní. Skladby jsou mnohovrstevnaté, pokaždé si můžete vybrat jinou vrstvu a zbytek nechat na jindy. V globálu zní album bohatě a vcelku pestře. Skladby se nikam netlačí, nejsou upocené, spíše naopak nakažlivě lehkonohé. Klid a jistota, nadhled a mainstream, prostě pohodové rockové a melodické album. Deska, která dokáže pohladit, zažít příjemné melodické vrcholy a vypustit vás zklidněné do marasmu dnešní doby.

Saga – Six Feet Under

Kolekce 20/20 začíná strhujícím dojmem a kdyby se laťka podařila udržet na stojanu ve stejné výšce po celé album, musel bych tahat jen superlativy a známky udělované krasobruslařům. Už dlouho jsem nebyl nucen tak jásat u pompézní rockové skladby jako u "Six Feet Under". Je ji možno brát jako mustr pro ty povedenější skladby, ale uznávám - nic nového pod sluncem. Ale koho by za srdce nevzala geniální melodie, sborové vokály na úrovni, pompézní výtrysky kytar, monstrózní rytmika. Ráj pro pompézního prog rockera to na poslech. Kytary soustruží žhavé melodicky tvarované třísky, které z kůže nejde bezbolestně vyrýpat. Nic se v silnějších momentech alba neděje samolibě či nuceně, tady vládne taktovka noblesy a zkušenosti. Některé songy dovolují nekonečně stoupat a gradovat do pompézní melodické exploze. To, co vytýkám mnohým souborům - že neumějí rozvinout vlastní nápady - je tady vykresleno čítankově, schematicky.

Album 20/20 však není tak blyštivé, jak se může zdát dle předchozích statí. Ne vše jde skrýt za profesionalitu a rutinu. Průběh dění začíná obnažovat kostru z nedostatku silných nápadů pro celé album. Jak se na pány v letech sluší, dávají k dobru i houpavou tklivou křehkost, ale někdy je jemnosti sametu příliš. V několika skladbách mi Saga naprosto splývá s tvorbou souboru Asia za Payneho éry. Ta podobnost fackuje kompletním vzorkovníkem. Občas hudebníci budují klenutý monument na rockovém prog betonu, kterému však není dopřáno řádně vyzrát a poskytovat potřebnou oporu. Někdy je toho balastu prostě moc a výsledek zní přeplácaně. Navíc od poloviny hrací doby kvalita skladeb padá na ústa, není to však úplným pravidlem, najdou se i světlé momenty. Aktuální problémy s dynamikou záznamu už se nevyhýbají ani souborům typu Saga. Nechápu. Toto období zvukového temna mě už přestává přitahovat.