Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Samtar - The Bog of Cosmic Delusions

SamtarThe Bog of Cosmic Delusions

Monachos19.5.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: Svým způsobem netradiční (prog) metalové album připomínající procházku tajemnou pohádkovou krajinou.

Tahle věc je totální underground. Ne kvůli hudebnímu obsahu, „androš“ je to proto, že na netu o Samtarovi nenajdete moc informací. Existuje jen pár recenzí, ještě méně rozhovorů a ani z domovské stránky nebo bandcampu se toho moc nedozvíte. Kdo/co je tedy ten Samtar? Za tímto jednočlenným projektem, který vznikl před asi 5 lety, stojí člověk jménem Sam (pokud je to jeho pravé jméno), který se většinou prezentuje pod uměleckým pseudonymem Samtar.


The Bog of Cosmic Delusions je samotným tvůrcem prezentován jako metalové album. S tímto stylovým označením bych byl trochu opatrnější, bez předpony prog bychom mohli někoho uvést v omyl. Aby bylo jasno, Sam před tímto albem vydal několik indie folk/rockových alb, kde metal byl vzácný jako šafrán. Na aktuálním albu je (prog) metalová složka výraznější v porovnání s jeho předchozími opusy. Pokud si však metal spojujete především s agresivním zvukem, výraznými bicími a tvrdými riffy, album The Bog of Cosmic Delusions vám zřejmě nebude chutnat. Naopak, bude to docela vydatná porce pro „liberálnější“ rockery/metalisty, kterým nevadí poměrně pestrá směs hudebních ingrediencí od jazzu, swingu až po oldies rock.


Album obsahuje dvanáct skladeb, ve kterých se především zpívá. Ne že by hudba nehrála žádnou roli, ale Samtar je především zpěvák (a kytarista), který by se klidně mohl měřit i s božským Kájom. Ale myslím, že hudebně by si lépe rozuměl s „božským Einarem“ z Leprous. Samtar (zatím) nedosahuje kvalit mistra Einara, ale potenciál tu je, a to opravdu nesporný. Samtar má velmi silný, intenzivní a sugestivně emotivní vokál. Umí naříkat, proklínat a když je třeba, i pořádně (melodicky a z výšky) zakřičet. Nejpůsobivější vokální výkon předvádí ve skladbě Distant Voices, která je i hudebně krásně propracovaná: brilantní hudební storytelling s nádhernými snově-magickými kytarovými vyhrávkami.


Celá nahrávka má dost fantastickou atmosféru, která evokuje procházku tajemnou pohádkovou krajinou, kde můžete potkat různé „bubáky“, jako např. Pouštního (ne)tvora (Desert Creauture) nebo se náhle propadnout do bažiny (The Mire). Hypnoticky mrazivá balada Refuse zaujme minimalistickou kytarovou vyhrávkou v kontrastu se zpěvem, který má v refrénu sílu dynamitu. V podobném duchu plyne i předposlední Broken Sparrow, kde jemné kytary doplňují decentní klávesy. K již zmíněné skladbě The Mire bych ještě dodal, že má silný opethovský vibe. Album končí sedmiminutovou ekologickou baladou, která také trochu připomíná Opeth: melancholické brnkání a dramaticky temný závěr. Na albu však najdeme i živější, rytmičtější skladby s rádiovým potenciálem, jako například osmá skladba Vicarious Voodoo.

 


The Bog of Cosmic Delusions není vůbec špatné album, ale má pár drobných nedostatků. Samtar je vynikající zpěvák a slušný kytarista, o tom není pochyb. Vadí mi však některé basové linky, za vyloženě iritující považuji „off topic“ basu ve skladbě Fickle Fortune. Je ale možné, že jsem nepochopil umělecký záměr tvůrce. Další výtkou k albu je zvuk bicích, který je na můj vkus příliš nevýrazný a jakoby plochý. Co se týče skladatelských schopností Samtara, několik skladeb končí poněkud předčasně, zážitek trochu kazí i nedotažené vokální experimenty, textařská neohrabanost a občasné výpadky a kolísání v nuancích. Vzhledem k tomu, že Samtar je stále jen na začátku své hudební cesty, jsou takové drobné zakopnutí zcela v pořádku a mnozí, i pokročilejší hudebníci by mu mohli závidět jeho kvality a sebedůvěru.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Samtar / 20.5.25 17:24odpovědět

Thank you very much for the review! I genuinely really appreciate everything you said, as I think it's quite accurate. I find the note about fickle fortune funny, since I adore that bass line haha. I agree on the note about the drums. I have to sort of keep them that way, since I'm not a profound drummer (I just use electronic drums to drum the parts myself), and the VST I use isn't incredible either. So, again, you really hit the nail on the head with this one. I hope you'll stick around for the next "metal" album I release in 2026. It is already recorded, and I'm working with a mixing engineer this time, who will also be re-programming some of the drum parts.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky