Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Satanic Warmaster - Aamongandr

Satanic WarmasterAamongandr

Garmfrost23.1.2023
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: Aamongandr je album plné atmosféricky surové, kruté a temné melodiky.

Tvorbu Satanic Warmaster jsem měl zafixovanou jako politickou do nazi polohy hozenou bandu, která mě díky tomu odrazovala. Politiku v muzice nemusím. Po opakovaném poukazování některých kamarádů na nepopíratelnou kvalitu nahrávek kapely, respektive one-man projektu, jsem před pár lety sáhl - teď už si nejsem jistý po které desce - a naznal, že srát na politiku bude to nejlepší. Muzika Satanic Warmaster mě nadchla prakticky hned a od té doby baví pořád. Netvrdím, že desky SW točím do zblbnutí, ani nejsou moje TOP, nicméně pokaždé se jedná o zážitek vpravdě nevšední.

 

Řadovkami Werwolf každopádně nehýří. Mezi jednotlivými full-lenght deskami vychází Satanic Warmaster tuny EP, splitek atd. Od předpolední dlouhohrající Fimbulwinter k realizaci Aamongandr uteklo osm let. Doslova uteklo. Už tehdy jsem si všiml, že se Werwolf poněkud odklonil od původní tématiky a nahradil ji temnotou, upíry a satanismem, což není originální, ale k blacku patří a ke mně tak nějak taky.

 

Nevím, jak vy, ale já garážovou produkci některých ze starších nahrávek SW neuctívám a nepostrádám její absenci. Aamongandr sviští ve stylu extrémního a hodně syrového symfonického (čti klávesového) blacku se zvukem, který nemusí starším fans vonět. Já si naopak libuji. Dobré nápady díky tomu lépe vyniknou. Skladby umí zatnout pařáty a nahodit atmosféru. Což hned předvede úvodní Bafomet. Desku otevře výtečnou vichřicí, která v podstatě ve svém drajvu nesleví až do úplného konce. Sviští přes Duke's Ride (...of the Spectral Hooves), která si s krutostí Bafometu v ničem nezadá. Umí i zvolnit, rozhoupat atmosféru a dát prostor klávesám hostujícího Henriho Sorvaliho. Tento virtuóz nahrál klávesy na celou desku a bez debat ji nepřehlédnutelně nakopl. Berserk Death nakládá silnější melodie v jednodušším, až pořád fest rychlém tempu. The Eye of Satan i Darkness… Triumphator mi svým naturelem lehce evokují např. Baptism nebo melodičtější Sargeist. Finský styl atmosféricky surové, kruté a temné melodiky. Závěr desky patří Barbas X Aamon. Ta desku zakončuje valivou a dusnou náladou a je tím možná nejvýraznější a nejsilnější položkou Aamongandr.

 

Aamongandr se na trhu zjevilo na sklonku roku. V měsíci s nejdelšími nocemi a nejdepresivnější náladou. Pro toto období je podobná hudba nejlepším soundtrackem. Werewolf se pohybuje v poměrně úzkém prostoru. Je si v něm jistý, je v něm dobrý. Nepřekvapí, ale potěší.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky