Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vůbec nevím proč, ale Satisfucktion jsem si už před několika lety zafixoval jako kapelu, která se rozpadla. Kdybych se rozkrájel, nepřijdu na to, ale dost možná jsem k tomu ani žádný důvod neměl. Prostě se mi v hlavě něco nějak blbě sepnulo a přelud byl na světě. Zarážející na tom je hlavně to, jak dlouho mi tahle blbost vydržela, někdy tak od roku 2004 řekl bych, takže jsem dokonce zasklil jednu jejich desku. O to větší bylo moje překvapení, když jsem před několika málo dny brouzdal po internetu a našel zcela živou informaci ohledně natáčení nového alba. Nevím, nerozumím, nechápu.

Počátky kapely jsou v kronikách zaneseny už v roce 1991, tedy v dávné prehistorii, kdy jsem ještě popíjel kakao a jedl piškoty s marmeládou. Dlouhým skokem se ale přenesu do doby, kdy jsem se s touto jihočeskou formací seznámil. Na den přesně to bylo 28. června roku 2003, protože právě tuto sobotu se kluci vyskytli v kultovním pořadu neméně kultovního moderátora Noc s Andělem. Bylo prozrazeno, že v předchozím roce vyhráli v celonárodní soutěži amatérských kapel Rock made in Gambrinus (do té doby vydali vlastním nákladem pouze demo Give Me A Gun a desku Psycho; alba Satisfucktion a Guarantee! nikdy nevyšla) a bylo jim umožněno vydat první (profesionální) album, které bylo nazváno Keep It Your Way. Zajímavé ale je, že z mého pohledu nejzásadnější události kapely se odehrály ještě před tímto úspěchem. V roce 1996 si Satisfucktion zahráli společně s Dog Eat Dog a o rok později s Kiss, Faith No More a Waltari. Mají za sebou turné po Velké Británií, hraní na zahraničních a tuzemských festivalech, společné koncerty s Kurtizánama a mnoho dalšího. Celkem slušná sbírka...

Za oněch padesát tisíc, které si vydělali prvním místem v R.M.I.G, si koupili něco nástrojů a hlavně realizovali nahrávku, o které je tu dneska řeč. Keep It Your Way obsahuje 11 písní o celkové stopáži necelých padesáti minut, takže takové akorát; ani krátký blaf, ani přehnaně dlouhé utahané nic. Vezmu-li album jako celek, tak první dojem bude určitě patřit velmi lehkému a příjemně energickému zvuku. Kytarové rify jsou sice decentně ostřejší a baskytara si pobrukuje někdy trochu výrazněji, ale výsledek působí hodně svěže a pozitivně. (Někde jsem dokonce četl zařazení kapely jako seattle sound...) Zpěvák Bróňa Míka zvládá svou úlohu téměř výborně, jediné, s čím mám občas problém, je jeho angličtina, která není úplně oxford english, ale to už tak někdy bývá. Jednotlivé songy jsou snadno přístupné, melodické s jasným a dobře pamatovatelným refrénem, který si každý za dva tři poslechy zapamatuje a v hlavě mu bude znít celý den. V tom bych viděl hlavní sílu a zároveň slabinu alba. Všechny písně jsou ve střednědobém až pomalejším tempu, jsou chytlavé, snadno si získají posluchače ale to, co v nich uslyšíte po jednom týdnu poslouchání, je konečná. Nejde v nich objevovat nic moc dalšího, po čase vás nijak nepřekvapí, ale budou vás dobře bavit, odpočnete si a to je určitě taky záslužná úloha. Na téhle desce jde najít velmi povedené věci (Czech Us Out, titulní Keep It Your Way nebo třeba Yourself) a pak spoustu materiálu o něco víc než průměrného, ale ne nijak o moc. Přesto vás ale tohle CD bude bavit, stejně tak jako baví mě i po osmi letech od vydání. Nemusím ho slyšet každý týden, ale kdykoliv si ho pustím, užiju si ho až dokonce. Rád se k němu vracím a v tom bude možná větší síla než v složitých hudebních konstrukcích vysloužilců z konzervatoře.

Když o tom tak píšu, napadá mě dvojí: měl bych si tuhle desku pustit častěji, je mně u ní dobře. A potom bych si měl opatřit novější materiál, protože mě pokouší zvědavost....jako obvykle.