Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Saxon - Sacrifice

SaxonSacrifice

Sarapis14.6.2013
Zdroj: mp3 (320)
Posloucháno na: mp3 player Phillips, sluchadla Sony / AKG K44
VERDIKT: Žánrová nahrávka plná klišé a předvídatelných momentů. Ale jsou to Saxon se vším, co k nim patří. Jestli je máte rádi, album vás může uspokojit. Pokud je rádi nemáte, dál ani nečtěte.

Britští kováři Saxon produkují v novém tisíciletí jednu desku za druhou, přičemž jim na to stačí většinou jen dvouleté rozestupy. Mezi tím turné na podporu aktuální nahrávky, pak návrat domů, krátký odpočinek a zase všechno pěkně od začátku. I kvůli tomu mám dojem, že je o nich slyšet rok od roku pořád víc. A možná tomu tak skutečně je.

 

Tatam je experimentální etapa v druhé polovině osmdesátých a první polovině devadesátých let. Koketování s glam metalem, klasickým rockem i bluesovými prvky nikdy nepadlo na úrodnou půdu saského lidu a za oné éry došlo k velkému ústupu z pozic a úpadku fanouškovské základny. Jakoby to Saxon pochopili a minimálně od alba “Unleash the Beast” (1997) hrají zase to, co se od nich tradičně očekává - heavy metal. Aktuální album “Sacrifice” tak nemůže mít výstižnější charakteristiku.

 

Jenže není to trochu k neprospěchu, když si kapela z několika let experimentování nepřinese vůbec nic a jen se vrátí k tomu, co dělala předtím? Může v tom být kalkul, může v tom být touha tvořit to, co jim jde nejlíp, může v tom být i pohodlnost. To ví jen sama kapela a na posluchači je, aby se s tím vyrovnal, nebo šel o dům dál. Jak je již zřejmé, nevýhodu současných Saxon vnímám v žánrové ryzosti. Materiál na “Sacrifice” nelze popsat jinak než jako čistokrevný heavy metal, což je dosti omezující prostor k sebevyjádření kapely. Jedinou ostrou zbraní a aktivní obranou proti stagnaci je v tomto ranku snad jen skládání pořádných pecek, ne-li metalových hymen. A to se ne vždy podaří. Požadovat  to po starých harcovnících je možná trochu odvážné, ale pokud chtějí Saxon obhájit svoji další existenci, zkrátka musí makat o sto šest.

 

 

A tak poněkolikáté poslouchám album “Sacrifice” a říkám si, že s tak úzkými mantinely to nedopadlo zle. Samozřejmě každý je strůjcem svého štěstí, ale pokud má někdo tvořit výhradně ve stylu zakonzervovaného heavy metalu, tak to může znít klidně takhle. Produkce by sice nemusela být tolik “moderní” a bicím by slušel živější a dřevěnější zvuk, ale žíly mi to při poslechu netrhá. Spíš mě mrzí, že Nigel Glockner nepředvádí za studiovou soupravou nic navíc ze svého umění a na albu hraje “jen” standardně dobře, jak to zrovna jednoduché riffy vyžadují. Vokální projev Biffa Byforda je s přibývajícími roky civilnější, ale výšky mu stále jdou pěkně od plic a je fajn, že zde slyším jeho typickou práci s vícehlasy (i když v menší míře než před lety).

 

Psal jsem něco o peckách a metalových hymnách. Nuže, zásadní hymna se nekoná, ale pecek by se pár našlo. Třeba hned titulní šlapavá píseň, dále speed metalem přikořeněná “Warriors of the Road” z oblasti závodních drah a hned následující “Guardians of the Tomb”, disponující nejvýraznějším refrénem na albu. Za vyzdvihnutí stojí také “Made in Belfast” s ústřední melodií jako vystřiženou z nějaké severoirské tancovačky a “Walking the Steel”, která vlastně je tak trochu hymnická. Opačný pól tvoří méně výrazný a více klišovitý zbytek v čele se “Stand Up and Fight”, při níž mám vždycky dojem, že poslouchám Gamma Ray. A to mi moc nevoní.


Když už jsem použil výraz klišé - je třeba si uvědomit, že na tomto albu je klišé skoro všechno (hlavně texty). Třeba některé kytarové riffy jsou téměř důvěrně známé. Pokud se přes to nedokáže posluchač přenést, album a celý Saxon skončí v koši. Ale kdo si pustí heavy metalové album z roku 2013 bez toho aniž by očekával kůži, džínsy a hrozící pěst? Jak by řekl Kryton: jedině tak jogurt. Tím bych to i uzavřel. Solidní deska, která nemůže nikoho překvapit. Trochu škoda, ale lidi někdy mají rádi své jistoty.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 25.11.18 16:10

Ty jo, tak můj oblíbenec Paul Barker vydal nový Lead into Gold... No, vždycky jsem ho měl rád, kromě Ala zásadní člověk v Ministry. Po jeho odchovu 2003 se Ministry zhoršili (dočasně). Starý Lead into gold se mi líbí, stejně tak Paulovo projekt Flowering blight, ale už jsem to neposlouchal léta (zaímco Ministry de fakto denně). Paul byl součást skupiny USSA, což mi nebavilo, slušný songy ale byly na Paulově kolekci Fix this. No a The sun behind the sun? Ještě to nemám až tak naposlouchaný, ale už na začátku mi zarazily poměrně archaický postupy a téměř absence kytary. Deska mi celkově připadá kvalitní, super bubny a baskytara (jak jinak), ale za vysloveně skvělej song považuju jen titulní věc, jinak je to v pohodě, ale nenadchne mě to... V porovnání s poslední deskou MInistry Amerikkkant je Sun behind the sun v jiném stylu, v něčem i lepší, ale celkově horší. Pro mě tím pádem vedou Ministry i bez Paula, protože Al vydal od Paulova odchodu 6 alb Ministry, z nichž by se dala vybrat celá řada výborných songů. Ale co mě v poslední době hodně zajímá, je, že se kluci znovu zkamarádili a plánujou spolu po 15 letech psát novou muziku. Což je už léta můj sen. Al jako hlavní skladatel a Paul jako intelektuál v pozadí, kterej vytváří zajímavý zvuk a přidává do Ministry svým skladatelským vkladem takovou citovější atmosféru. No a jeho baskytara, to nemá konkurenci, hlavně na Filth pig a Dark spoon. Ale jako solitér mě Paul vysloveně nepřesvědčil, taky ten jeho nevýraznej vokál celou desku neutáhne. A ta staře znějící elektronika? Asi by byla v pohodě, kdyby tam bylo ještě něco navíc...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky