Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Scarcity je debutující dvojice z amerického New Yorku, jejíž tvorbu můžeme titulovat jako experimentální black metal. Sonický, výpravný, post covidový. Ano, i Aveilut je nahrávkou, která velmi podstatně čerpá z dopadů epidemie. Brendon Randall-Myers je člověk, který má kromě nahrání kompletně všech nástrojů na albu na svědomí také jeho koncept. Své vlastní zkušenosti načerpané během nějtěžších měsíců. Přesun z Číny do Států, úmrtí dvou blízkých lidí a všechny ty izolace stojí za depresivní, neutěšenou sbírkou Aveilut. Je to rozhodně neobvyklý kousek vzešlý z black metalu, který svérázným způsobem zabředá do těžkých stavů nahlodané mysli. Ze všech stran ho obklopuje smrt. Jinak je Brendon Randall-Myers hlavně persona, která dodnes působí v řadách Glenn Branca Ensemble, po úmrtí šéfa a svérázného avantgardního umělce dokonce jako dirigent. Do Scarcity se samozřejmě tahle zkušenost také promítá, jen je obalena tučnou vrstvou noise metalu, disonance a strojového minimalismu.

Aveilut je slovo pocházející z hebrejštiny a jeho významem je truchlení. Album samotné pak symbolizuje rozlehlost a pro lidskou mysl jen těžko dosažitelný pocit se s nastalou situací vyrovnat. Což jako popis Aveilut vystihuje asi nejlépe. Brendona ve Scarcity doprovází vokalista Doug Moore, jehož můžeme najít také v řadách techniků Seputus, u doomových Weeping Sores, nebo u filozofujících smrťáků Pyrrhon. Mimo jiné. Jeho zpěv je pro Aveilut zcela ideální. Strohý, útočný i kapku děsivý.

Ona útočná je vlastně podstatná část alba. Scarcity sice svým vyzněním evokují výpravnost, ale nepletl bych si jí s prázdnotou a duševním vyčerpáním, které z desky přímo sálá. Výsledkem je opravdu široká, rozestoupená vrstva hudby, ve které to pomyslně bublá, skřípe a jejíž pohár trpělivosti neustále přetéká. Navíc je svolná ke zvukovým experimentům. Je to svým způsobem taková post-covidová metalová avantgarda brodící se v jizvách vlastního uvažování. Scarcity někdy zní opravdu masívně a chladně, díky vytažené bagroidní base jsou mnohdy blízko kapelám z industrial či noise rock komunity. Ale není to jen tohle. Jindy mi zase přijdou v náznacích blíž kapelám s přírodním vyzněním kaskádového black metalu. Jako když se zdá, že se podaří konečně rozplést úvodní skladbu desky, nebo když ta poslední zní jako méně narušený a více naturální black. Spojují je také široké konstrukce skladeb ovoněné magií a zmíněné experimenty. Navzájem se ale vzdalují tématicky. Zjizvení stromu Scarcity objevující se na obalu alba má víc symbolickou hodnotu. Tahle dvojice vážně nehodlá žít hluboko v lesích a srůstat v korunách stromů. Ta se užírá zevnitř tím, jaký tlak na ni vyvíjí nepříjemné okolnosti. Jak snadno jim může podlehnout a jak hluboko ve svých depresivních stavech může klesnout.

Album Aveilut tvoří pět výpravných monolitických skladeb. Basa burácí, tělo křičí, okolí tvoří vyprahlá, života prostá krajina. Hudba tvoří těžké, opakující se motivy. Takové pomyslné hudební válce posledních nadějí. Z Aveilut nesvítí tolik očekávané světlo na konci tunelu, je tam pořád tma. Prostředí, které album nabízí, je dusné a nepříjemné. Hudebně se deska otevírá a rozvíjí jen pomalu a je třeba si všímat detailů a jakékoli změny. V první řadě má zasáhnout povědomí, hlodat a ničit. Black metal Scarcity můžeme nazvat sonickým i depresivním. Jeho jednotvárné hlučící soukolí pohání hlad po navození stísněné nálady. Není úniku, je to sebezničující. Moc velké a my naopak moc malí...

Tlak a pomalu se rozvíjející děj alba doprovází disonance a jakési minimalistické strojové obrábění duše. Pokud se jeho uvodní dílek nese spíše na vlnách drone, ten druhý už naplno spustí valivou masáž. Ve svých kreativnějších a přechodově výživnějších pasážích upomene také na souputníky Krallice, v jejichž kadenci alb se ztratil nejeden odvážný posluchač. Ve třetí epizodě tlak nepovoluje, ale narůstá. Přidá se na intenzitě a přímosti. Tahle třetí část zvukové masy je takový groovy noise metal a ona masívnost jako jeden z charakterů alba zde vrcholí. Ve čtvrté skladbě čeká naopak album rozpad na malé zvukové kousky, které jen neochotně sbírá pomalé a nesouvislé tempo. V bodě číslo pět pak tlak alba povolí a najednou se hraje více civilně. Baskytara si však dál žije svým na povrch vytažených životem. Nevím, jestli má tahle pátá část znamenat vysvobození, nebo naopak úplné propadnutí beznaději. Jako by se v dálce ale opravdu zablesklo něco milého a kapela rozehrála něco víc symfonického. Každopádně deska začne dýchat, což je trochu zvláštní a nečekané.

A jaký je dopad první společné práce Scarcity? Sympatický, nikoli však zásadní. Kapela se nevyhne stopám všednosti, což jinak specifické povaze alba uškodí. Jeho unylost mohla být ještě působivější. Ovšem i tak musím uznat, že první krok se Scarcity povedl, rozhodně měl smysl. Jen dodám, že debut vyšel u Flenser, u labelu, kde se to zajímavými spolky jenom hemží. Namátkou Mamaleek, Botanist nebo nově Chat Pile. Experimenty, nadžánrová svoboda, nespoutanost. Do této společnosti se Scarcity hodí výborně.