Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Schammasch - Contradiction

SchammaschContradiction

Bhut28.8.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Contradiction je kvalitní album plné mrazivých skladeb s důrazem na zatěžkanost hudby s až avantgardním laděním. Vliv Triptykon, či Dark Fortress je sice citelný, ovšem ne zničující. Výsledný verdikt proto musí být pozitivní, jde totiž o dílo, které není jen tak obyčejné, ale má silné ambice a bravurně útočí na posluchačovy emoce.

Švýcarský band Schammasch je pojmem ve své podstatě novým a dosud neotřelým. Na štítě má dvě desky, z nichž tu druhou, letošní a aktuální Contradiction si přiblížíme právě teď.


Contradiction je dvojalbem s celkovým počtem devíti skladeb. Z toho plyne, že písně nebudou zrovna úsečné, nýbrž půjde o rozsáhlé eposy a sem tam se jim podaří překonat hranici deseti minut. Pro soustředěný poslech a plné vnímání této nahrávky je proto nutné si vyhradit více času, než bývá obvyklé. Nabízí se samozřejmě otázka, zda má taková deska sílu zaujmout a především udržet posluchačovu pozornost. Kladným faktorem je rozdělení díla na dva disky, čili na dvě ucelené části, mezi nimiž si posluchač může udělat pauzu k nadechnutí a jít se provětrat.


Na výsledném zvuku nahrávky se podepsal Victor Bullok, více známý jako V. Santura. Tento člověk do díla vtiskl dech kapel, ve kterých je kytaristou, tedy především Triptykon a Dark Fortress. To vše má za následek, že album Contradiction zní opravdu velmi podobně jako nejposlednější tvorba uvedených kapel. O kopírování řeč však není, spíše o inspiraci a vcítění se do podobně chorobného pojetí black metalu, kterými vzpomínaná jména disponují. Triptykon ovšem dokáže být daleko přesvědčivější, alespoň svou energii důrazně předvedl na letošním díle Melana Chasmata. Dark Fortress znějí v posledních letech citelně zádumčivěji, ovšem nechme se překvapit, s čím se vytasí na očekávaném albu Veneral Dawn, které vyjde v září. Ale zpět k Schammasch.

 

Jak už bylo naznačeno, vše se ponese v éterické temnotě a zvláštní esenci mystična. V tomto bodě kapela splňuje požadavky, umí být i oslnivá a nepotřebuje k tomu příliš mnoho efektů, děsivých kláves, výkřiků a podobných propriet. Prostě jedou tlumené tempo black death metalu pomocí hlubokých kytar a šikovně namlácených bicích. Výtka směřuje především k příliš velké roztahanosti. Kompozice jsou sice dostatečně barvité a rozmanité, i tak se ale při jejich zbytečně dlouhém trvání dostavují pocity nudy. Některé momenty jsou prázdné a nic neříkající, takové, kdy si umělci pohrávají sice stylově a řemeslně s každou notou, ale ve výsledku toho moc neřeknou. Jisté škrty a ořezy skladeb na únosnější délku a snad i zmačknutí celku v jedno cd bych unesl. Takto jsem občas nucen odpočívat a to až do chvíle, během které kapela vytáhne motiv, dosud třeba neslyšený, nebo postačí, když změní rychlost hry a podobně. Naštěstí je těchto momentů na desce plno, takže odtrhávání pozornosti není tak četné.


Shrnuto, sečteno: Contradiction je kvalitní album plné mrazivých skladeb s důrazem na zatěžkanost hudby s až snad avantgardním laděním. Vliv Triptykon, či Dark Fortress je sice citelný, ovšem ne zničující. Výsledný verdikt proto musí být pozitivní, jde totiž o dílo, které není jen tak obyčejné, ale má silné ambice a bravurně útočí na posluchačovi emoce. Dopřejte si plnými doušky lák temnoty.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky