Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Schammasch - The Maldoror Chants: Old Ocean

SchammaschThe Maldoror Chants: Old Ocean

Sorgh8.1.2025
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Black metal, jak si jej většina představuje se na tomto albu takřka nevyskytuje. Začerněnou duši sice má, ale víceméně je to atmosférický metal s pomalejším tahem na branku. V lokálních bažinách mu můžete propadnout, jinde vás bude týrat bezzubé recyklování bezduchého nápadu.

Loňský podzim měl skvostně nabito. Vyšly důležité desky, které jsou často i poslouchatelné. Jako by se dohánělo všechno, co se za rok nestihlo a tlačilo se na kvalitu. Byly to zkrátka takové pozdní žně. Rád jsem mezi jinými deskami zaznamenal, že se opět přihlásili o slovo švýcarští bubáci Schammasch. Jejich poslední seance nesla tučný punc kvality a stala se důležitou položkou mé sbírky, na kterou prach nesedá. Proto jsem k novince přistoupil s velkým očekáváním. Řekl jsem si, že jestli Schammasch budou pokračovat v tom, co předvedli na minulém Hearts Of No Light, tak budu spokojen. I přesto, že postupem času mně na ''Hearts'' začaly trochu vadit až moc dlouhé, opakující se sekvence, které tvořily jádro atmosféry a okupovaly většinu hracího času. Jenže to nejde do nekonečna, a tak se mnohá místa stala tiše trpěným časem. Byl jsem tedy zvědav, jestli se nové album poučilo a pojede na vlně častějších změn.

 

Ukázalo se, že basilejské bratrstvo zůstává přesvědčeným stoupencem atmosféry, kterou staví na piedestal všeho snažení. Ano, v této schopnosti jsou silní a daří se jim probudit opravdu zajímavé myšlenky a pocity. Hudební proud na první dobrou nedoznal výrazných změn a představuje pro posluchače stejně tvrdý oříšek jako posledně. Je to atmosférický black metal, kterému nejde o hledání dřeně stylu, ale spíš o psychologický prožitek, čímž je obhájen důraz na atmosférické vyznění alba. Strukturou skladeb se nejedná o nijak překombinovaný a nepřístupný chaos divých proudů, ale přijde mi, že si nahrávka říká o pocit sounáležitosti s posluchačem. Tím se zde bude lámat chleba, protože ne každému bude nastavená cesta po chuti. Někomu bude chybět větší přímočarost, někdo by naznačené úvahy rozvedl do ještě větších fantazií. Každopádně je dobré ztlumit světlo a upřednostnit samotu před kolektivem. Pak je možné pozvolna ladit náladu, kterou Schammasch probouzejí v dlouhých pasážích vybrnkávaných motivů a navazujících deklamací.

 

Místy potkáme melodické skvosty, o to méně ostré blackové hoblovačky. Originální nápady kapela přetavila do silných detailů, jako je například kytarový začátek dvojky Your Watters Are Bitter. Strohé a suché akordy připravují půdu rozšafné skladbě a tvoří zajímavý protiklad roztahanému dění, které následuje. Jinde se ozývají podivné lidské dechy (ne nástroje) rušící rytmus. Rád také slyším čisté zpěvy, které mají svoje nepopiratelné kouzlo a podtrhují dekadentní náladu. Předposlední skladbu Image Of The Infinity doslova táhnou, ale její konec moc radosti nepřináší. Potkává ji to, co její předchůdce a to, že děj se často ztrácí v rozpačitém přešlapování. Skladba se nějak rozjede, předvede svoje vnady, naláká, potěší a dál žije už jen z podstaty nerozumně dlouho. Zdlouhavost se tady zdá být stejnou bolestí jako u zmiňované Hearts Of No Light. Tři skladby přesahují deset minut, jedna se této hranici blíží a tolik materiálu tady prostě není. Mícháme sice pěkné, ale přetažené motivy do vymření. Ani se nedá říct, že by nás nějaká tvrdá skladba fyzicky odrovnala a jiná, jemnější naopak polaskala. Všechny v sobě míchají vše a rozmělňují rozdíly.

 

Nejde říct, že je to špatné album, je prostě jen dobré a to mi nestačí. Buď mělo přijít s větší parádou, třeba i nějakou surovostí, nebo se uskrovnit v čase a pak bych mohl být spokojen. Opakovaně musím přiznat schopnost posluchače spoutat a vtáhnout do oblasti posmutnělého přemítání, i ty ostré hrany na sebe umí v nejčernějších momentech upozornit. Plytkých míst je ovšem bohužel dost, berou nahrávce spád a razanci. Za to se trestá nepozorností.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 25.11.18 16:10

Ty jo, tak můj oblíbenec Paul Barker vydal nový Lead into Gold... No, vždycky jsem ho měl rád, kromě Ala zásadní člověk v Ministry. Po jeho odchovu 2003 se Ministry zhoršili (dočasně). Starý Lead into gold se mi líbí, stejně tak Paulovo projekt Flowering blight, ale už jsem to neposlouchal léta (zaímco Ministry de fakto denně). Paul byl součást skupiny USSA, což mi nebavilo, slušný songy ale byly na Paulově kolekci Fix this. No a The sun behind the sun? Ještě to nemám až tak naposlouchaný, ale už na začátku mi zarazily poměrně archaický postupy a téměř absence kytary. Deska mi celkově připadá kvalitní, super bubny a baskytara (jak jinak), ale za vysloveně skvělej song považuju jen titulní věc, jinak je to v pohodě, ale nenadchne mě to... V porovnání s poslední deskou MInistry Amerikkkant je Sun behind the sun v jiném stylu, v něčem i lepší, ale celkově horší. Pro mě tím pádem vedou Ministry i bez Paula, protože Al vydal od Paulova odchodu 6 alb Ministry, z nichž by se dala vybrat celá řada výborných songů. Ale co mě v poslední době hodně zajímá, je, že se kluci znovu zkamarádili a plánujou spolu po 15 letech psát novou muziku. Což je už léta můj sen. Al jako hlavní skladatel a Paul jako intelektuál v pozadí, kterej vytváří zajímavý zvuk a přidává do Ministry svým skladatelským vkladem takovou citovější atmosféru. No a jeho baskytara, to nemá konkurenci, hlavně na Filth pig a Dark spoon. Ale jako solitér mě Paul vysloveně nepřesvědčil, taky ten jeho nevýraznej vokál celou desku neutáhne. A ta staře znějící elektronika? Asi by byla v pohodě, kdyby tam bylo ještě něco navíc...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Marty / 8.1.25 19:26odpovědět

Po předchozí desce je tohle pro mě zklamání, čekal jsem víc tohle je velká nuda!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky