Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Scratches - Rundown

ScratchesRundown

Jirka D.28.10.2019
Zdroj: CD v papírové pošetce (# CZAR092) // promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Švýcarský kvartet se na své třetí desce posouvá a představuje album více elektronické, noirové, ale taky ne tak snadno přijatelné jako to předchozí.

Říká vám něco jméno Scratches? Tedy jméno jedné švýcarské kapely, o které jsme psali před víc jak dvěma roky v souvislosti s jejich druhou deskou Before Beyond? Pokud ne, tak předně klikněte SEM a aspoň přeskenujte pohledem naše tehdejší psaní a třeba zkuste jeden ze dvou přiložených klipů. Zkusili? Pokud bych měl mluvit za sebe, tak ta deska se mi vryla pod kůži a na gramofonu se mi občasně točí k naprosté spokojenosti dodnes. Snad možná proto, že jsme si tehdy s kapelou tak sedli, došlo do redakce k recenzi album nové, v pořadí třetí, pojmenované Rundown a hudebně poněkud jinde.

 

A možná tam začínají problémy, nebo alespoň obezřetnost, která přišla hned s prvním poslechem a doposud se neztratila. Kapela se ve svém výrazu posunula a je to samozřejmě věc hodná respektu, protože posuny jsou fajn a stagnace je předzvěst konce. Jenže ne všechny posuny dokážou zaujmout a rozhodně nemusí sednout každému na potkání. Jací byli Scratches na minulém albu, jste si přečetli nebo prolustrovali na youtube, jací jsou teď, je otázka do pranice.

 

Scratches band

 

Zařadit jejich muziku žánrově je opět na vylámání zubů, tak snad jen pár opatrných poznámek. Rundown je jako deska méně rocková a hodně elektronická. Má silný nádech do noir scény a filmové hudby, je temná, se silnou atmosférou, ale skoro bez dynamiky a větších proměn. V promo materiálech se zmiňuje dark pop a dark indie, což by mohlo plus mínus odpovídat, pokud si vůbec pod něčím takovým lze představit něco konkrétního. Opět stojí na podmanivém hlasu Sarah-Maria Bürgin, ale to, co se odehrává za ním, je syntetická přehlídka někdy zajímavá a poutavá, a někdy prostě určená pro někoho jiného.

 

Album se ubírá vpřed v pomalém až unaveném tempu a když o tom tak přemýšlím, neumím si představit něco jiného, i když bych si místy nějaké zrychlení přál. Hned po zpěvu hrají nejdůležitější roli klávesy a další elektronika, takže na zbytek kapely zbývá docela málo prostoru. Bicí jsou přefiltroavné a nepřirozené, basa lehoučká a kytara schovaná. Vše se soustředí na celkovou atmosféru, potemnělou, plnou melancholie a smutku. Ono i v případě minulé desky to bylo přesně tak, jen prostředky byly jiné a tak nahrávka přímo vybízela k poslechu. Ta aktuální je víc uzavřená, neosobní a do svého vnitřního světa nikoho nepustí lacino. Začít lze tam, kde se nejvíc přibližuje zvuku Before Beyond, což by mohly být skladby Virgin Tree nebo Charon, ale nikde není psáno, že tenhle první krůček bude stačit na výlet napříč celou deskou.

 

 

Ve snaze po utřídění si myšlenek mi zatím vychází jednoduchý závěr, že s vývojem současných Scratches nějak nejsme zajedno; nerozumíme si. Vzletný motiv v titulní skladbě mě míjí, skladba Lie nedokáže zaujmout, i když se o to hodně snaží, začátek desky bude živnou půdou pro někoho jiného. Možná pro fanoušky Nicka Cavea, možná Depeche Mode, možná Davida Bowieho, možná Portishead. Ve zvuku Rundown lze najít ze všeho kousek, ale v podobě, která jmenovaných ikon nedosahuje. Tedy aspoň podle mého názoru, který nemusí znamenat mnoho. Bez ohledu na podobnosti a nepodobnosti je to ale deska, která nebude můj šálek čaje, jakkoliv dokážu pochopit, že někomu přijde zajímavá a dostatečně intenzivní. Tak trochu jako poslední skladba Song to the Unborn, která mi přijde asi tím nejlepším, co deska nabízí. U ní a na ní kdyby se začalo stavět, vyrostlo by podmanivé dílo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky