Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Secret Sphere - Heart & Anger

Secret SphereHeart & Anger

Michal Z29.4.2009
Zdroj: mp3
VERDIKT: Secret Sphere = power metal made In Italy se všemi typickými přívlastky. S originalitou jsou bohužel na štíru, vše zachraňuje podání, nasazení a smysl pro melodii. Klasické italské bombastické power melody album!

Tak kohopak nám to přinesly opožděně vlny power metalu tentokráte? Pravda, lovil jsem v teplých vodách prosluněné Itálie, nemohlo to tudíž dopadnout jinak, dovolil jsem si vytáhnout plnokrevníka tamní speed melody power fantasy flotily. Myslím, že mnoho lidí, kteří tuhle odnož nemusejí a zvláště ne v italském znění, odchází a dále nečtou. V pořádku. Ti co zbyli, dostanou svěží přímočarou sklenici lehkého nasyceného italského stolního vína, kterého lze vypít kýble. Ale ta rána! Po hudbě Secret Sphere ze čtvrtého albaHeart & Angerse kocovina nedostaví. Druhý den v hlavě stále zní melodie a nálady výživného poslechu a máte chuť jít do něj znova.

 

Secret Sphere jsou klasickými představiteli italské power melody speed scény, která světu dala např. Rhapsody - jejich vliv se táhne celým albem, ale začlenění tak jednoduché zase nebude. Hudebníci jsou velmi nadaní a v komponování tak silní, že skutečné melody fanoušky tohle více jak hodinové album nudit nebude. Pánové velmi vkusně balancují na hranách a od ubohého plagiátu je dělí dostatečná rezerva. Tu se mírně otírají o fantasy nebo symfoniku, ale zavčas seskočí hrobníkovi dobrého vkusu z lopaty. Velké plus Secret Sphere mají za to, že stále netlačí na rychlostní pedál, ale dokáží decentně a vkusně zvolnit do středního tempa a nesklouznout do marastu ohraných balad („Set Me Free“). Stavba alba je velmi povedená a logická, kdy tryskověci střídají vylehčenější střednětempé songy. Je zde možné vytáhnout i další odvolávky pro přiblížení hudby Secret Sphere. Mají velké sklony k raným power velikánům Fates Warning, nebo ke krajanům Vision Divine. Další vlivy míří k raným Helloween, Blind Guardian, plus spousta asociací na Edguy a Avantasii, především u konce alba. Přesto se stále nemůžeme bavit o copy práci.

 

Kapitolou samou pro sebe je výkon zpěváka Roberta Messina. Vládne bohorovnou jistotou ve všech polohách a nemá potřebu se vkrádat do něčího projevu. Práce s výrazovými barvami, frázováním, výšky, vše jak se patří pro danou power odnož. V každé skladbě je Roberta plno. A nejen jeho, strun mistři nešetřili a častokráte nás vezmou za ruce a za rohem od hlavního ruchu skladeb nám ukazují své hbité sólování. Bohaté klávesy jsou snad již samozřejmostí pro Italy. Samotná kapela udělala oproti předchůdci (Scent Of Human Desire) pokrok o pár délek kupředu, ale stále to na únik před velkým pelotonem nestačí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 26.11.20 8:05

Sólstafir pro mě byli jednou z nejzásadnějších kapel v mém hudebním rozvoji a Masterpiece of Bitterness je pro mě stále jednou z nejsilnějších desek, co jsem kdy slyšel. Zde jsem se téměř nedostal přes první vypuštěnej singl. Přišlo mi až trapný, jak v něm vykrádají úplně suše a bez života svoje starší postupy a dodávají si na vážnosti tím, jak je to dlouhý. Tu změna k tomuhle neinspirativnímu průměru lze navíc celkem přesně vystopovat ke chvíli, kdy kapela vyhodila bubeníka Gummiho a zbytek nastoupil alkoholovou odvykačku. V odmašťovně pak buď úplně ztratili hranu nebo si zvykli na nějaký tlumící prášky, se kterýma je člověk tak nějak nepřirozeně spokojenej se světem a proto celá ta jejich vylhaná melancholie působí hrozně vylhaně a nevěrohodně. Jo a naprosto souhlasim s Bhutem ohledně Fjary.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky