Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Secrets of the Moon - Black House

Secrets of the MoonBlack House

Victimer1.7.2020
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Po černém domě se prochází kapela, která je přesvědčena, že vládne řečí gotického rocku a svým proměnám obecně. Všeho s mírou, říká se. A trochu soudnosti.

Secrets Of The Moon patří mezi kapely, které nectí komfort jednoho místa a stále hledají nové výzvy. Prostředí, ve kterém by jim bylo lépe a hudbu, kterou se mu snaží přizpůsobit. Poslední dvě alba je odklon od extrémního metalu tak markantní, že na novince Black House už se o metalu ani nemusíme bavit. Berme tohle všechno jako zkoušku. Jestli na to ta kapela má nebo nemá, anebo té její neposednosti dávají směr jiné pohnutky, třeba chuť být víc mainstream a stát před širším zástupem fans. Minimálně těm starým SOTM notně hrají na nervy. Řada z nich už dávno vypadla z kola ven a další tak nějak snáší, co že jim to kapela servíruje. No a pak je tu samozřejmě zástup těch nových. SOTM to zkouší a tahle zkouška nabyla velmi ostrých obrysů aktuálním albem. Je zcela jiné, než bývalo u této kapely zvykem.


Že bývalo zvykem se postupně odklánět ze zajetých kolejí, na to už jsme si všichni zvykli. Začněme u Seven Bells. Pokud tohle album mělo symbolizovat narušení privilegií, jistý úkrok ze standardu, pořád se tak dělo na velice solidní úrovni. Našli se i takoví, jejichž velebení nemělo konce a sebejistě šoupalo desku na samotný trůn roku 2012. Budiž. Tam, kde Seven Bells jemně vybočilo, došlo u následujícího Sun k první velké bouřce, když SOTM zcela opustili black metal, znatelně vyměkli a začali se vyjadřovat víc goticky a se zaoblenými hranami. U metalu se ale zůstalo.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/sotm%202020%202.jpg


Jen byl mnohem stravitelnější a určený k volnějšímu pohybu na jeho temnější straně. Za sebe - já Sun rozchodil docela dobře, stylotvorným proměnám kapely jsem rozuměl, ale zároveň to bylo velmi, velmi hraniční. A vyloženě se schylovalo k něčemu zásadnímu, za což můžeme vydání novinky Black House bez pardonu považovat. A jsme konečně oběma nohama na zemi, v přítomnosti. Nově SOTM na metal prakticky rezignovali, nechali si z něj jen jakési temno-aroma a zhlédli se v bigbítové poloze na pomezí gothic a dark rocku. Na podobné vlně jako kdysi kultovní Sisters Of Mercy, nebo pro lepší orientaci přeběhlíci z metalových kolbišť - Tiamat (od Skeleton Skeletron), Diabolique nebo třeba Sundown (ex-Cemetary).


Už v extrémněji podávaném menu nešlo přehlédnout, že SOTM inklinují ve vší své ponurosti k dost unylému, chcete-li topornému rytmu, který ovšem nebyl na překážku. Dalo se na něm naopak stavět. Postupem času a alb je však zřejmé, že na překážku to začíná být v místech, kdy kapela opustí prostorově napěchovaný sound a z hlučící bestie se stává krotká laň čouhající z keře zamlženého remízku. Takto sonicky ořezaná je kapela najednou jako nahá a hlavně bez nápadu, jak prázdná místa beze zbytku zaplnit. Jak pěkně přirozeně složit opravdu dobrou písničku, nehledě na škatule a předsudky. Bohužel, toho SOTM nejsou schopni. Je to křeč, místy dost bolestná.


Black House pak zní jako album kapely bez zjevného talentu, prostředků a schopností k tvorbě podobné muziky. Jako mávnutím proutku je to deska lokální úrovně, která by zřejmě stačila na těch pár piv uvalených u příležitosti výročí obce, ale na velké podium velkých festivalů to bude jen z protekce. SOTM zní na novince vyloženě buransky, míra tolerance a dobrého vkusu je zde vážně nehezky překročena. Dostali se do fáze, kdy si ukousli příliš velký krajíc a jejich dráha rozvolňujících se metalistů naplno odhaluje jejich nedostatky.  A to není dobré.

 


Album se táhne jako želé. Moc cukru, moc rychle zahlcené chuťové pohárky, příliš umělého sladidla. To temné uvnitř každého z kapely je jen něčím povrchním. V popředí je snaha o naléhavé písně, vlhké melodično a procitnutí z jámy pekelné. A to v případě SOTM nedělá dobrotu. Když k tomu přidám vážně mizerný vokál, poslouchám desku bez špetky kreativity, na které by se mělo stavět. Takto se jen zabředne co čehosi úlisně lepkavého, co jen omotá tu vatu kolem a nic víc se nestane. Jen náznaky a to je sakra málo. Kdyby kapela vsadila na pochodovější rytmus a celé to postavila na základech své germánské těžkopádnosti, mohlo by to být snesitelnější. Nebo taky ne, ale dalo by se tomu chvíli věřit. Takto jsme svědky melodického paskvilu kapely, která na podobné skutky nemá buňky, ani jí nebylo dáno shůry.


Black House je jalová kytarovka, kterou doprovází slabý la-la-lá zpěvák (však si dejte titulní skladbu) a oboje se ztrácí z dobrého vkusu od prvního do posledního poslechu. Není zde jediná skladba probouzející kapelu z letargie, z nějakého divného snu, ve kterém si sní o svém nebel morgen vykračujíc z rozostření rázným krokem gotických rockerů. Realita je jiná, tohle je krok opilcův, který je vůbec rád, že jde. Nové album SOTM je jeho slepou uličkou. Jestli jsem zklamaný, to si ani nemyslím, spíš smířený. Tohle vážně není pro mě, emocionálně prázdná deska, kterou nebudu dál pokoušet. Nezbývá, než se radovat z něčeho jiného, třeba ze začátku prázdnin.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 1.7.20 8:31

Tak tady nesouhlasím, ačkoli bych tak po 5 štacích s deskou došel k podobnému verdiktu. Tohle chce trochu jiný přístup, vysrat se na to, že to byla metalová kapela a brát ji jinak. Mě je docela jedno, že přestali být metaloví, což je první krok k lepšímu uchopení desky. Samosebou je každého věc jak to pobere, úplně bych to ale nesmetl ze stolu. Ty skladby nejsou vůbec špatný, kluci teď hrají svou podobu Katatonie a dejme tomu staré školy gotického rocku. A v těch skladbách je všechno to koření, co tam bývalo. Kapele upřímně držím palec, protože se na ni docela valí kritika, bohužel většinou mířená právě na to, že "už neznějí metalově". Anathema se kdysi také rozhodla znít jinak a vydala Eternity. Mylím si, že Vincent v té době podával ještě o fous horší pěvecký výkon než zpěvák SOTM a postupně se vyzpíval fakt parádně. Nechal bych tuhle desku uzrát, odhodil předsudky a srovnal si to pořádně se vzory, od kterých se pánové snaží učit. Zatím tak 65%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bhut / 1.7.20 11:01odpovědět

Ty bláho, to je dobrá sprcha. Těším se až si desku pustím.

Garmfrost / 1.7.20 10:29odpovědět

Absolutní souhlas s Victimerem. Ani jemu, ani mě nikdy nevadil ústup z metalového stylu. Tu Anathemu, Opeth nebo do jisté doby i Katatonii máme rádi všichni. Secrets of the Moon to zkrátka neumí. Občas se jim podaří najít zajímavý rif, ale přebijí ho fádním. A ten zpěv... Hrůza! Trochu soudnosti by to opravdu chtělo.

Ruadek / 1.7.20 8:31odpovědět

Tak tady nesouhlasím, ačkoli bych tak po 5 štacích s deskou došel k podobnému verdiktu. Tohle chce trochu jiný přístup, vysrat se na to, že to byla metalová kapela a brát ji jinak. Mě je docela jedno, že přestali být metaloví, což je první krok k lepšímu uchopení desky. Samosebou je každého věc jak to pobere, úplně bych to ale nesmetl ze stolu. Ty skladby nejsou vůbec špatný, kluci teď hrají svou podobu Katatonie a dejme tomu staré školy gotického rocku. A v těch skladbách je všechno to koření, co tam bývalo. Kapele upřímně držím palec, protože se na ni docela valí kritika, bohužel většinou mířená právě na to, že "už neznějí metalově". Anathema se kdysi také rozhodla znít jinak a vydala Eternity. Mylím si, že Vincent v té době podával ještě o fous horší pěvecký výkon než zpěvák SOTM a postupně se vyzpíval fakt parádně. Nechal bych tuhle desku uzrát, odhodil předsudky a srovnal si to pořádně se vzory, od kterých se pánové snaží učit. Zatím tak 65%

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky