Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zatímco na předchozí počiny okultně temných smrtonošů Grave Miasma jsem pěl samou ódu, poslední zásek v podobě druhého dlouhohrajícího alba Abyss of Wrathful Deities mi postupem času hořkne na patře. Po prvních dojmech, kdy nadšen, že výjimečná kapela vydala nové album, jsem mlsal bez nadechnutí, přišlo rozčarování. Po chytrém tajemnu, orientálních vsuvkách zbylo pouze smítko. Abych ale mohl album Abyss of Wrathful Deities zavrhnout, je až moc dobře zahrané a vlastně i složené. Vlastně není moc co vytknout. Jen se z moderně zaměřené kapely vyklubala old school smečka, která jako by už nechtěla objevovat nové vesmíry, a raději se rochní v prastarém blátě…

Po zvukové stránce se nic moc nezměnilo. Opět za ní stojí prověřený a výborný průzkumník zvukového prostoru Jaime Gomez Arellano. Vlastně se dá říct, že díky němu je stále v muzice Grave Miasma co objevovat. Bez něj by rovněž zřejmě nebyl poslech Abyss of Wrathful Deities zážitek. Vypadá to, že si protiřečím, protože nahrát podobnou muziku jiná kapela, která za sebou nemá tolik vynikajících nahrávek, pělo by se chvály o sto šest. Skladby jsou dobře napsané, borci své nástroje bravurně ovládají a hlas démona Y má v sobě pořád cosi zvráceného a osobitého.

Ortodoxní death metal valivějšího zaměření sem tam zrychlí, ovšem tentokrát se o experimentování s orientální mystikou jen občas otře. Bez ní už to není ono. Najednou kapela upřednostňuje syrovost a starobu před blackově okultní temnotou. Atmosféričnost starších alb mi opravdu chybí. Rovněž mi chybí okamžik překvapení. Abyss of Wrathful Deities své poklady totiž prozradí příliš brzy a pak už není nic, proč se k desce vracet.

Pohřební rituály, mystiku, smrt i démony vzdálených světů naleznete spíše už jen v textech, z hudebního marastu nic neprosakuje ani v náznacích. Dokonce i zvuk najede od začátku do drážky a nevybočí děj se co děj. Stává se tak, že skladby vzájemně splývají. Vše je průzračné, čisté a bez extrému. A právě špína a hnus Grave Miasma moc slušely. Takto obnažená bez napětí je kapela až moc průhledná bez překvápka. Něco, co by mě dostalo do rauše, se nekoná.

Za nahrávkou je vidět hodně práce i zkušeností. Pánové si s Abyss of Wrathful Deities zcela evidentně vyhráli a dali do ní ze sebe všechno. Ztratili ale punc originality, šoku a tajemna. Ocenil bych více pokusů omylů, než takto vymazlenou nahrávku bez přesahu. Jakkoliv mám starý death metal moc rád a pořád se ke kultovním i méně věhlasným deskám opakovaně vracím, v tomhle případě to se mnou nic nedělá. Třeba příště.