Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sectesy - The Shreds Of Oblivion

SectesyThe Shreds Of Oblivion

-krusty-21.7.2014
Zdroj: CD
Posloucháno na: SONY CDP-270 / JVC AX-70
VERDIKT: Ač to bude znít jako protimluv, tohle album je plné svěžího starobylého death metalu. Co si v parném létě přát víc?

Emo, sludge, math, djent, slam, crab, swag…krátce řečeno: těch škatulek jsou desítky. A každá se vymezuje vůči zbytku světa ať už zvukem, pohybem pravé či levé ruky, počtem strun na kytaře, vokálním projevem, textovou náplní či účesem… Ale co si budeme nalhávat, pořádná flákota zdravého dravého deathmetalu je prostě grunt! Pro mnoho z nás je to mateřské mléko, o jehož chuti nemá cenu moc debatovat… Maximálně se můžeme přít, zda je lepší Nutrilon, Sunar nebo přímo ze zdroje…ale s klasikem řečeno: to je tak vše, co s tím naděláme.

 

“The Shreds Of Oblivion” je čímsi jako zjevením. Je to nerevoluční a zaprášený metal se všemi insigniemi, které k takové muzice patří. Všichni jsme se s podobnou hudbou setkali a všichni ji někdy poslouchali. A přesto nebo právě proto jde o příjemné setkání. Jako by se před očima / ušima zjevilo pradávné déja-vu, které na tváři vykouzlí dětinský úsměv a přinutí hlavu pokyvovat nejen souhlasně, ale i v rytmu kterékoliv z osmi skladeb. SECTESY, jakožto čertstvě narozený potomek Dejvyho Krédla, známého z tech-celebrit DESPISE, je dítě z lásky. Nikdo se na nahrávce nepředvádí, nikdo nikoho neohromuje počtem stop-timeů nebo strun. Všech pět právoplatných členů + tři hosté plně pracují pro celek. A to je nesmírně sympatické.

 

Při prvním seznámení s albem jsem se zlehka zarazil. Tohle je tedy “pokračování” DESPISE? Z beden se vyvalil death metal klasického střihu, propletený spoustou melodických vyhrávek, střídaných s growlingem…vše jak vystřiženo ze starých dobrých devadesátek. Pochopil jsem při druhém poslechu. A třetím, čtvrtém, pátém… SECTESY prostě nejsou pokračováním jakékoliv bandy. Jsou zcela novou kapelou, libující si ve staré hudbě. Jejich death metal je dostatečně našlapaný, často rychlý jako prchající zombie z “Dawn Of The Dead 2004”, někdy rozvážně pomalý ála zombie model “Dawn Of The Dead 1978”. Kytary vykreslují až neskutečně melodické ornamenty a výjimkou není ani akustická kytara. Nespěchá se jako v USBDM, přitom vše JE dostatečně brutální a záhrobní. A propos, možná je to tím, že kapela začala točit všechny svoje klipy na hřbitově…a pach hřbitovní zeminy je pro celé album tak nějak příznačný. Ejhle kam lze dostat recenzenta vhodně zvolenými obrázky…

 

 

Celá kolekce “The Shreds Of Oblivion” působí velice semknutě – jak stylově, tak aranžérsky. A to i přesto, že se dočkáme občasných intro-dekorací a aranžérsky košatějších kompozic. Z nich stojí za pozornost melancholická a komplexnější “Inside Of Red Anger”. Na druhé straně barikády stojí téměř-hitovky jako boltthrowerovská “Homicidal Premonition”, albový načínák “Blood Red Path” nebo zombie hymna “Beyond The Gates Of Doom”. Po dobrém jídle přichází čas na zákusek, kterým je cover “In The Blazing River” tuzemských znovuoživlých Krabathor.

 

Design prvotiny SECTESY je vyveden velice stylově. Obal vyzdobil Deather – a vyzdobil jej netradičně a parádně! Tříbarevný vnitřek bookletu přesně sedí a to stejné musím říct o rozkošném potisku samotného CD (kdy jsem naposledy viděl symbol “stop the madness”???). Viva la old school death metal! Velice chutné retro! Když k tomu připočtu výtečný zvuk, potom i nadšení a potenciál, kterými SECTESY oplývají…verdikt zní: rozhodně ano!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 25.7.14 11:53odpovědět

Baví, baví, baví.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky