Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není tomu tak dávno, co jsem s bezmezným nadšením hltal každé nové album Maxových Soulfly vždy naplněné (snad s výjimkou vlažné trojky) až nepochopitelně silnými nápady a originální, jedinečnou kombinací vlivů nikde jinde neslyšených. Oproti tomu nahrávky zbylých členů jeho bývalé domovské Sepultury mi povětšinou žádnou velkou paseku na dvorečku nezpůsobily. Jejich alba mi během let zaplňovala volná místa v poličce více méně ze setrvačnosti a žádné přehnané nároky jsem na ně rozhodně nekladl. Nicméně díky posledním dvěma výtvorům, jež výše jmenované soupeřící stáje vyplodily během posledních let, můj dříve jasný a neochvějný pohled na věc dostal zcela odlišný rozměr. Koncem devadesátek a většinu desátých let nového tisíciletí nadžánroví a těžko uchopitelní Soulfly v mých očích díky Conquer a především silně podprůměrnému Omen zoufale postrádající svěží závan experimentů, ba co víc, bohužel i jakýkoliv dříve neslyšený nosný motiv schopný utáhnout alespoň tříminutovou skladbu, aniž bych v půlce usínal nudou, značně pozbyli na poutavosti a celkové prestiži. Oproti tomu dýchavičná Sepultura dokázala pozvednout hlavu bojácně ukrytou kdesi v průměru a nabrat díky koncepčním počinům Dante XXI a A-lex nový směr lemovaný jistými výkony všech zúčastněných a kvalitně zpracovaným příběhem s plnými hrstmi svěžích nápadů. Karta se obrátila. 

Dokázala tedy Sepultura potvrdit i na čerstvém záseku Kairos stoupající formu, anebo trestuhodně prováhala jedinečnou příležitost umlčet všechny pochybovače tvrdošíjně neuznávající současnou tvář kapely? Odpověď není zrovna jednoduchá, a pokud bychom do ringu přizvali ještě třetího hráče, tedy společné dítko bratří Cavalerů, byla by situace ještě mnohem komplikovanější. Ale dost porovnávání jablek s hruškami a pojďme se konečně podívat do útrob dvanácté studiové nahrávky brazilské legendy. 

Co se týče textové náplně alba, i tentokrát se pánové rozhodli vsadit na koncepční pojetí, i když Kairos nevypráví žádný konkrétní příběh, jednotlivé songy pojí společné téma času. Přesněji, a možná trochu symbolicky, uchopení správného, leč prchavého okamžiku, který může vše zdánlivě neochvějné během jednoho mrknutí oka navždy změnit. Podle Andrease Kissera se Sepultura při komponování materiálu pro nové album nechala inspirovat právě řadou oněch "kairos" momentů, bez nichž by dnes nebyla tam, kde se v současnosti nachází. S konceptem samozřejmě koresponduje i obal znázorňující samotného nejmladšího syna Diova, boha příhodného času, notně bubákovsky poupraveného pro potřeby reprezentace kapely tvrděmetalového ražení. Autor artworku Eric Saires se na chudákovi Kairosovi docela vyřádil a výsledek na mě působí spíše jako upoutávka na parodii parodie o Indiana Jonesovi, ale což, nejdůležitější část celého dílka přeci jen tvoří něco úplně jiného. 

Ano, to pravé ořechové, kvůli čemu většina fanoušků po celém světě nervózně okusovala klávesnice, muchlala stránky časopisů nebo jen bezradně vyčkávala od konce minulého roku, kdy na povrch poprvé prosákly informace o nahrávání další placky, se přeci jen ukrývá v útrobách onoho kouzelného nosiče v podobě zvukové, nebo spíše hlukové, stopy.

Pokud očekáváte, že vás pánové hned na začátku pěkně zostra čapnou za flígr a nemilosrdně mrští čelem proti zdi, nebo totálně odrovnají přívalem netušených experimentů, budete zklamáni. Stejně jako jsem byl po pár seznamovacích posleších i já. Většina skladeb se totiž ubírá, až na pár výjimek, v ne zrovna kvapíkovém tempu a o vyčnívající hitovku poutající pozornost na první poslech nezavadíte, ani kdybyste ji hledali Hubbleovým teleskopem. Nejjasněji tak paradoxně září povedená coververze klasiky Just One Fix dnes již umrtvených Ministry Ala Jourgensena. Pro začátek tedy žádná sláva. Jakmile však poprvé dovolíte, aby se k vám Kairos dostal blíže, než je nejmenší doporučená vzdálenost pro bezpečnou manipulaci s obohaceným uranem, je zle. Vše najednou dostane svůj řád a jasně definovaný směr vedoucí k pomalé, leč důkladné destrukci veškerých předsudků a pochybností o kvalitě tohoto materiálu. 

Kouzlo Kairos nevyvstane na povrch po prvním poslechu, žádá si čas, trpělivost a pozornost, nejde o album stavěné na ranní produkci z pecek v přeplněné tramvaji při cestě do rachoty. Teprve až po několikerém protočení pomalu získá na síle, rozroste se do netušených rozměrů a nabídne své sladké plody. Jistě, nějaký ten červík se také najde, o dokonalosti a bezchybnosti si Kairos sice může nechat zdát, ale většina skladeb jako Kairos, Relentless, Mask, Seethe nebo industriálem načichlá Structure Violence, rozprostřené, jak už se stalo tradicí, mezi krátká uklidňující intermezza zde symbolizující rok 2011 v odlišných kalendářích, mne pokaždé dokáží překvapit byť jen nepatrnou drobnůstkou, která mi dříve unikla, ať už se jedná o promakané sólo, změnu tempa nebo vokální linku. Nemá smysl se šťourat v dílčích nedostatcích. Jako celek Kairos jednoduše funguje a cesta, kterou si Sepultura v roce 2011 zvolila, se v mých očích jeví jednoznačně jako správná. Nepostrádá důraz, přesto se nesnaží o tvrdost za každou cenu, dokáže si pohrávat s klidnějšími momenty, stupňovat napětí a vzápětí pořádně kousnout. Takže zvládli nakonec pánové přijít se správným albem ve správný čas? Já tvrdím, že ano!