Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Seratones - Get Gone

SeratonesGet Gone

David20.12.2016
Zdroj: 1x černá 12" gramodeska (#FP1558-1)
Posloucháno na: Audio Technica AT-13 EA, Technics SL-Q2, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Rozbalit, použít, zahodit. Jak jednoduché. Se Seratones ne tak docela.

Variace na několik desítek let známé téma plus mladá jižanská krev v závorce krát hrst svěžího elánu umocněného na x-tou. Rovná se Seratones.

 

Podobných vzorců v dnešním spotřebovaném světě najdete pod stolem každého druhého vydavatelství, kde se pan manažer alespoň trochu snaží udržet krok s trendem, víc, než oko dohlédne a mozek přechroustá. Bohužel ne vždy jejich aplikace přinese kýžený výsledek. Občas chybně zvolené vstupní proměnné, občas zdánlivě zanedbatelná početní chyba a občas nečekaný zářez fanouškův, který při provádění zkoušky poslechem dojde oproti původním předpokladům ke zjištění naprosté zbytečnosti a nezáživnosti zadání.

 

Nicméně tentokrát se zdá, že kluci a holky ve Fat Possum měli formu. Pravda, ve chvíli rozevření své náruče a vykouzlení prvního úsměvu po podpisu smlouvy nepotřebovali Seratones už žádné další dodatečné úpravy, krácení, vytýkání, rozšiřování… v tento okamžik pokřivující, neefektivní. Kytara, basa, bicí, zpěv, toť vše.

 

 

Dřevní zvuk. Model přelom šedesátých, sedmdesátých, jak jej zná asi už každý, byť nechtěný pozorovatel vlny retro hard rockových kapel posledních let. Jednoduché stavby kompozic, kde se moc nehloubalo, nijak zvlášť neexperimentovalo… tedy přesněji vůbec. Sem tam soulový nebo jazzový závan, trocha garáže, převážně svižným tempem pulzující rytmika. Vše v klidu, pohodě, s přehledem zvládnuté, šlapající, nakažlivě jednoduché, nicméně zřejmě tušíte, že také nijak zvlášť dechberoucí. Jenže AJ Haynes.

 

Hranice mezi skvělou a průměrnou nahrávkou bývá velmi tenká a o výsledku zpravidla rozhodují „maličkosti.“ AJ Haynes je přesně oním pomyslným jazýčkem na vahách, zmíněnou neznámou x, mocnitelem, který ačkoliv je na první pohled ukryt kdesi v převleku horního indexu, celou rovnici přivádí do společnosti smysluplných.

 

 

Její pronikavý, čistý, uhrančivý vokál ruku v ruce se suverénním přednesem posouvá Seratones do sfér  vzhlíženíhodných premiantů dnešní doby. Nemá smysl si nic nalhávat. Bez jejího vkladu by Get Gone dopadlo jako zástupy podobných „hmm pěkných“ nahrávek, na které si po pár měsících vzpomenou jen ti nejlepší křížovkáři. Rozbalit, použít, zahodit. Jak jednoduché. Se Seratones ne tak docela.

 

I přese všechno pochybovačství, sypání makových kuliček zdrženlivosti po dvorku, jde o jednu z nejpřitažlivějších záležitostí letošního roku. Jedná se ale skutečně o natolik vynikající desku? Nedělám si přehnané iluze ohledně stavu současného hudebního průmyslu, stejně tak o jeho potenciálu plodit stále nové, neotřelé, bořit mýty, psát nevyřčené. I když… ten, kdo zvládá opisovat, nikoliv kopírovat, s rozumem, nakonec může hrdě stanout v samotném čele pelotonu… realita už je taková a historie zná své. Led Zeppelin by mohli vyprávět. Takže? Vynikající...? Zcela jistě ano.

 

Seratones mají pozoruhodně našlápnuto. Uvidíme, kam až budou schopni vysoce nasazenou laťku posouvat. Někdy stačí jen maličkost…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky