Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Serj Tankian - Elect the Dead

Serj TankianElect the Dead

Jirka D.9.9.2010
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Politická a sociálně-kriticky laděná deska, která se snaží poslouchatelným způsobem upozornit na bordel, který je všude kolem nás. Nutno přiznat, že se jí to místy daří celkem obstojně.

Ani nevím proč, ale po dlouhé době jsem z archívu vyhrabal první desku ze sólové dráhy Serje Tankiana, kterého všichni znáte coby frontmana kapely System Of A Down. To, že k ní napíšu recenzi, byla myšlenka až druhá a je v ní asi potřeba připravit si živnou půdu na nadcházející, v pořadí druhé (studiové) album; zrekapitulovat a zhodnotit starší materiál a udělat si jasno v souvislostech.

 

Když začal S.O.A.D. vypouštět svoje ranné počiny – System of a down a Toxicity – spoustě lidem se všechno otočilo naruby a postavilo na hlavu. Najednou se k nim dostala muzika zásadně jiná, zajímavá a neotřelá a Serj Tankian na tom měl nemalý podíl. Postupem času se vody opět vrátily do svých stálých břehů, z pořádného prvotního průvanu se stal lehký větřík a po posledním CD kapely přestalo foukat docela. V té době prosákly první informace, že v kapele není něco v pořádku a tak bylo otázkou času, kdy se něco semele. A semlelo se – Serj Tankian se rozhodl světu ukázat, že zvládne dělat kvalitní muziku sám a od S.O.A.D. se dost zásadně distancoval.

 

23. února roku 2007 vychází Elect The Dead a oči všech fanoušků S.O.A.D. jsou jako magnetem přitáhnuty k ní. Ono vlastně není divu, při vyslovení jména kapely se jako první vždy vybavila charismatická osobnost Tankianova, a to on určitě věděl a taky toho následně dokázal využít. Budiž mu přáno. Odkaz Systémů vzal si s sebou rovněž a tak lze při poslechu Elect The Dead najít hromadu společných postupů a kompozic, ale tomu se asi divit nelze, obviňování z „vyloupení“ kapely není na pořadu dne vůbec, spíš to beru jako takové pokračovaní v rozdělané práci. Množství hostujících muzikantů (i když si Serj spoustu partů odehrál sám) navíc obohatilo celý zvukový projev o další rozměr a tak na albu lze zaslechnout například piano, violu nebo i violoncello. Celkové vyznění desky se dá označit jedním slovem – naléhavost. Hned na začátku je potřeba si uvědomit, že svět, ve kterém žijeme, je místo skrz na skrz prohnilé, špatné a zkorumpované mocí a bohatstvím. Peníze jsou hybnou silou všeho a nikdo s tím nic nedělá. Teda až na Serje Tankiana, který o tom zpívá (a mimochodem taky básní, točí, skládá muzikál,…). Z toho ona naléhavost – je potřeba si tenhle stav věcí (prostřednictvím jeho písní) uvědomit a začít s tím něco dělat. Něco ve stylu Strážné věže a Probuďte se! Apoštol Serj přináší nejen tohle závažné poznání, ale zároveň dává i naději, že může být lépe (například Sky Is Over). Je potřeba začít něco dělat a stát se osobností, nikoliv být loutkou chycenou v osidlech systému.

 

... ptám se sám sebe, jestli je všechno, co jsem zatím napsal, myšleno vážně, nebo je to prachsprostá ironie. Musím se sám sobě smát, ale přesně takový mám pocit z téhle desky. Myslí to Serj Tankian upřímně a nebo jde o byznys, který se velice dobře prodává? Na jednu stranu jdou o něm zvěsti, že nesleduje televizi, neposlouchá rádio, je vegetarián (přiznám se, neobědval jsem s ním), vystupuje proti válce a „americké demokracii“, na druhou stranu mu tohle všechno dost vynáší a tak proč by to nedělal? Já ho nikdy neviděl ani s ním nemluvil, takže konečný verdikt nechávám na jiných. Staré okřídlené F**k the system zde ale platí v plném znění, ale nebýt toho systému, nebyl by tu ani Tankian.

 

Na desce Elect The Dead lze najít tři druhy skladeb: hitovky typu Empty Walls nebo Sky Is Over, které vám budou znít v uších hodně dlouho a díky snadnému, podbízivému refrénu si je budete pozpěvovat celý den. Potom písně průměrné, příliš nevýrazné, kterých je většina. A pak vyložené propadáky, vycpávky, které mě absolutně nechytly a které zaujmou vaši pozornost, ale úplně jinak, než jak by bylo záhodno (pro mě překvapivě The Unthinking Majority, Prise The Lord And Pass The Ammunition a vlastně i poslední, titulní Elect The Dead). Vzato kolem a kolem, jedná se o průměrné, řekl bych až komerční album, na které vás neoslní precizní hra jednotlivých nástrojů ani skvělé nápady a jehož hlavním posláním bylo vydělat peňauze. Celkové vyznění zachraňuje sám Tankian a jeho zpěv, který mám od dob S.O.A.D. hodně rád a pak několik málo hitovek, sice laciných, ale o to snáze poslouchatelných. U takové desky si jeden odpočne…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky