Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Serj Tankian - Harakiri

Serj TankianHarakiri

Jirka D.8.12.2012
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Jako celek je Harakiri deskou slabou a nezáživnou. Kompoziční snažení je toporné, časté opakování motivů a celých částí skladby zbytečně natahuje. Albu až na pár výjimek chybí energie a silné momenty.

Serj Tankian se po předchozím experimentu, kterým popustil uzdu své hudební fantasii a především upustil páru z kotle dlouho zadržované kreativity sahající nad rámec System Of A Down, navrací do konvečních vod svého tradičního projevu. Zachovává si svoje ekologicko-ekonomicko-politické levičáctví a prostřednictvím přiměřeně zaranžovaných rockových písniček je fanouškům předkládá na albu nazvaném Harakiri.

 

Harakiri (správně ovšem Seppuku) je japonská rituální sebevražda, mimo jiné součást samurajského kodexu bušidó, cesty válečníka. Byla výsadou společenské elity, samurajů, a příznivci čaje jistě budou vědět, že touto smrtí zemřel i guru japonského čajového obřadu Sen no Rikjú, když se znelíbil tehdejšímu vládci Japonska Hidejošimu a dvacátého pátého dne druhého měsíce Tenšó (1591) mu byl doručen vládcův příkaz k důstojnému odchodu z tohoto světa.

 

Dějiny Japonska jsou jistě zajímavé a kéž by se něco podobného dalo říct o Tankianově novince. Její poslech totiž nepřináší zhola nic nového, kompoziční rozháranost je do uší bijící, skladby jsou většinou unylé a bez energie, malátně přešlapující na hranici mezi nezajímavou nudou a křečovitou snahou vymanit se z historických stigmat, která by v tomto případě byla vysvobozením, byť pouze opakujícím zaběhlá pravidla. Nezajímavost ztělesněná skladbami „Reality TV“, „Ching chime“, či „Cornucopia“ (která se čertvíproč ocitla na prvním místě desky) vzbuzuje hamletovská dilemata „doposlouchat či nedoposlouchat“ tuhle nahrávku až do konce, a pokud tu o něco běží, tak o trpělivost vydržet. Některým písním je nutno přiznat jakousi snahu o přímočařejší vyznění, ať už druhá „Figure it out“ nebo šestá „Occupied tears“ jsou věci, které ve své první polovině fungují jednoduše a elegantně, nebýt podivných experimentálních vsuvek v druhých částech, které rozbíjí soudržnou, byť nenápaditou kompozici a lepí ji dohromady v podivně barevný celek, ze kterého je sice cítit snaha uniknout jednoduchým schématům, ale výsledek se zamotává do svých vlastních nástrah a padá na dlažbu bradou napřed.

 

A tak je nutno hledat celkem paradoxně u skladeb neortodoxních. Taková „Deafening silence“ s přehledem sedí na mém piedestalu celé nahrávky a to i přes to, že v ní je v míře nemalé využita elektronika a akustická kytara společně s ženským hlasem ve vokálním duetu zavání těžkou kýčovitostí (pokud to není druhá linka nazpívaná Tankianem, u něj člověk nikdy neví). Jenže tahle skladba má jako jedna z mála na albu jasný směr od začátku do konce, kromě aranžérské hravosti se vyhýbá zbytečným složitostem, jejichž kostrbatost táhne tuhle desku ke dnu jako koule na noze. Průměru nahrávky se rovněž vymykají poslední dvě skladby, které jsou asi tím nejrychlejším, co se tu objevuje, a nebudeme daleko od pravdy, když zapátráme u duchů SOAD. První zmíněná „Uneducated Democracy“ si ještě nese znamení pokusů a následných omylů, které ze slušně rytmicky fungující skladby dělají podivní slepenec nejasných kvalit, ale druhá a poslední na albu „Weave On“ už je pouze a jenom jednoduchá, tisíckrát ohraná záležitost, která na tomto silně unylém albu působí výborně svěže.

 

Jako celek je Harakiri deskou slabou a nezáživnou. Kompoziční snažení je toporné, časté opakování motivů a celých částí skladby zbytečně natahuje a kdybych neznal předchozí Tankianovu práci, nabyl bych dojmu, že jde o mladou kapelu, která se ještě učí lepit skládačku rockové písně do přijatelné podoby. Albu až na pár výjimek chybí energie a silné momenty; o celých silných skladbách tu dnes nemůže být řeč.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Handy / 9.4.19 8:29

To, že dělala pop, není předsudek, ale prostý fakt. Proboha, však si to stačí najít na wikipedii. Ale to by člověk musel udělat před psaním recenze nějaký výzkum a zjistit si pár věcí. A tak máme v recenzi v podstatě toto: "něco se mi líbí, ale ne zase nějak moc, a něco se mi nelíbí, ale zase že by mě to nějak otravovalo, to ne". Můžu se zeptat, co si z toho mám vzít? To je myslím přesně to, na to poukazovala kolegyně xxx, že recenzi chybí kritika. Ani jednou není zmíněn byť jen jediný příklad na konkrétní pasáž, která je teda kvalitní, nebo naopak selhává. Ve výsledku máme opravdu jen subjektivní názor autora - mohu se zeptat, k čemu mi takový subjektivní názor je? Proč je to album teda takové, jaké je? Někomu možná odvede pozornost "hájemství tajuplného hudebního světa", " folklorní prvky očerněné blackem", "vokální ceremonie", "folklorní motivy severského charakteru" a "atmosféricky doomová nálada spadající až někam do snivých končin", ale když tohle prázdné básnění vyhážeme z recenze pryč, nezbude nám vlastně žádná informace, kromě líbí/nelíbí. Může mi někdo vysvětlit jedním dvěma slovy, co konkrétně si mám pod těmi vzletnými pojmy představit? Nechci každopádně působit nějak agresivně nebo tak, chtěl jsem jen poukázat na věci, kvůli kterým tu nejspíše dřív vzniklo nedorozumění.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Radek Martínek / 9.12.12 15:33odpovědět

Upřímně mi z těch odpadlíků od SOAD znělo v uších asi nejvíce Scars On Broadway - They Say, což mě bere dodnes. U Tankiana mě baví jeho spolupráce s Viza a Serart.

Jirka D. / 9.12.12 12:31odpovědět

Opravdu se těším, až Serj udělá dobrou desku, s velkou chutí o tom napíšu, koupím si CDčko a postavím si ho vedle těch od SOAD. Zatím bohužel...

Lyriel / 8.12.12 18:43odpovědět

Serj měl vždycky úžasný hlas, ale Harakiri je opravdu zklamání ...

David Kasík / 8.12.12 13:15odpovědět

Sólová dráha Serje Tankiana mě od počátku nechává vesměs chladným, žádný z jeho dosavadních výplodů nedisponuje ani zdaleka takovou kvalitou, jakou se mohou chlubit ty "nejhorší" záležitosti z dílny SOAD. Nové album navíc vnímám jako výrazný a naprosto zbytečný krok zpět. Kafe z desetkrát zalitého lógru bude taky chutnat hnusně, i kdyby ho na začátku umlel třeba samotný Marek Vašut.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky