Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Shaark - Hybrid War

ShaarkHybrid War

Jirka D.11.3.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: mobil / SONY TA-F730ES / ELAC FS 247
VERDIKT: Po návratovém albu Deathonation chytli Shaark druhou mízu a v relativně krátkém čase přichází s novou deskou, která se ale od té předchozí mnoho neliší a opakuje stejné dobré i stejné chyby. Staří psi se novým kouskům evidentně učit nebudou.

Členové Shaark jsou veteráni ošlehaní mnohými větry a mnohými kapelami, z nichž některá jména jsou vyslovována s náležitou úctou, některá ne. Mnohé z toho je minulost, něco platí do dneška, některé legendy blednou, ztrácí se v běhu času a mladým už skoro nic neřeknou, jiné ani legendami nebyly, byť si někdo mohl myslet opak. Aktivita Shaark byla největší v druhé polovině 90. let a krátce po přelomu milénia, kdy kapela stihla vydat čtyři ze svých šesti řadových desek. Přičemž do těch šesti počítám i tu aktuální, z čehož je patrné, že za posledních téměř dvacet let se toho co do nového materiálu mnoho neudálo.

 

Shaark band

 

Návratová deska Deathonation přišla na svět v roce 2020 na Slovak Metal Army a troufám si tvrdit, že na první pohled každého kolemjdoucího zaujala svým obalem, pro který teď marně hledám přiléhající přívlastek. Řekl bych takový zločin proti lidskosti, bez přehánění, a jsem rád, že pro tentokrát se to lehce zlepšilo. Žádný zázrak, barev jak na velikonočním vajíčku, ale oproti tomu minulému ústřelu vlastně docela dobrý. Název desky Hybrid War, téma aktuální a se mnou veskrze rezonující, kdy mocní a tupí opět vedou prostý lid před hlavně děl a hrají svoje hry, při kterých teče krev jiných. Zajímalo by mě, kolik z těch válečných štváčů četlo Barbussův Oheň.

 

Pokud se rozhodnete album poslechnout, jednou zkuste intro, ale pak už vám to neradím. I přes reminiscenci klasické hudby to připomíná nějakou špatnou videohru z dob počítačového pravěku, je to naivní a legrační a člověk si říká, jestli to bylo zapotřebí. Za mě nebylo. Následující dění bych potom rozdělil do dvou částí s mezilehlou vsuvkou. Ta první jsou skladby dva až pět, tedy The Emperor of EvilGovernmental Chaos..., které jsou za mě dobré. Je to takový hutnější thrash, s dobrým drajvem, tažený bubeníkem s lehkou nápaditostí hry (a těžce přepísklým vytažením v mixu), spoustou odkazů na staré dobré old school časy (dvojka je Slayer jak bič) a tedy spoustou záchytných bodů pro metalové hastrmany. Baví mě to, dá se u toho v klídku snít, třepat hlavou a klepat nohou, což je za mě pochvala. Fakt jo. Trojka Dorian míří k Oscaru Wildovi a já si v ten moment říkám, jestli ty dnešní mladé, v sobě utopené, utrápené a usoužené post-všechno kapely vůbec četli Wilda? Jsem na rozpacích...

 

 

Pak přichází přelomový moment, tedy instrumentálka Twilight of Civilizations, která je sama o sobě docela nuda a po ní už se to nikdy nevrátí do těch správných kolejí. Ona sama je dlouhá, nejdelší na albu a jejích skoro šest minut je po předchozím oklepávání bláta z bot téměř k nepřežití. A to, co následuje po ní, jakbysmet. Shaark najednou šetří nápaditostí a míchají takový podivný, rozplizlý guláš z thrashe a deathu, za mě groove metal z té nejslabší Cavalerovy éry v Soulfly, kdy přestal chlastat a zdravá játra vyměnil za šablonovitou, heslovitou metalovou nudu. Shaark jedou přesně v těchhle kolejích a štěkají spíš unaveně, z povinnosti a z principu, kdy podle mě sami nevěří v účinek takového počínání. Druhá půlka desky oproti té první hraje druhé až třetí housle a za mě nenabízí jedinou trochu zajímavou skladbu. A klidně si o tom myslete, co chcete.

 

Z celkového pohledu mám po ruce mnohem víc sympatií než objektivních argumentů. Shaark jsou nejen veteráni, ale taky dříči undergroundu a jejich muzika je sevřená v těchto mantinelech. Žádné velké nápady, žádné velké iluze, žádné současné vlivy a žádné překvapení. Může se mi to líbit a nepopírám, že především v první polovině se mi to místy líbí, ale jinak je to relikvie a dinosaurus.

 

Buďme za něj ale rádi, až jednou nebude, budeme na něj vzpomínat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-k- / 17.3.24 18:38odpovědět

Jirka D: souhlas se vším!

obsolete / 12.3.24 19:53odpovědět

Vélečných stváčů,to jako vážně?!Jediný štváč je putlinovo rusácko.Tyhle laciný připosraný čecháčkocský žvásty ala bureš nebo pičimůra jsou bohužel naprosto typický Viník je jen jeden což je zřejmé i z tohoto alba.Navíc mě tyhle cancy serou o to víc že na Ukrajině zemřel jeden z mých nejlepších kamarádů.A kupodivu jel bojovat protože to pokládal za správné.Nikdo ho nemanipuloval a "neštval" ale to je zjevně nad tvé chápání

Jirka D. / 13.3.24 6:11odpovědět

No, je vidět, že toho máš plnou hlavu. Možná příště, než zasedneš ke klávesinici a začneš někoho urážet, si vem prášek na uklidnění. Pomůže to.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky