Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tři roky stačily Shadow of Intent, aby překročili svůj stín a dokázali přijít s další deskou. A jen několik málo let, aby se stali velmi diskutovaným pojmem. Mladou kapelou, která výrazně posunuje deathcore do nových poloh. Upgraduje styl a přibližuje jeho vnímání lidem, kterým přijde deathcore nestravitelný.

Elegy je deskou o válce. Slyšíte ji kolem sebe, cítíte ve změnách rytmu. Posloucháte příběhy plné nepochopení, zloby na prokleté vůdce. Cítíte nenávist a zlobu. Koncept, který žene celou desku dál a dál. Jako horký válečný vítr, který po sobě zanechává jen pustou zem bez života. Pohřbení pohřbívají pohřbené. Koncept, který desku žhaví do ruda a dává věcem smysl.

Z mladé kapely, která kdysi začínala na konceptech videoher, je v současnosti pojem.  Přesto pořád jedou samonáklad, makají na sobě a jdou příkladem těm, co neví, kam se vrtnout. Evoluce na čtyřech deskách, které mají za sebou, je pozoruhodná.

Elegy není deskou zásadně jinou než Melancholy. Řekl bych, že kapela se stále více přiklání k heavymetalovým výletům, ač se to může zdát k neuvěření. Využívá všechny své vlivy, není co tajit. Z deathcoreu zbylo už jen několik šokantních pasáží, naopak převažuje melodický / technický death metal a nějaké ty aranže okolo (které spíše košatí a dokreslují, než aby na nich kapela stavěla). Vše bravurně technicky zvládnuto. Ben Duerr neuvěřitelně střídá vokály a je často jediným coreovým poznávacím znakem, co ještě kapele zbyl. Řekl bych, že se pomalu stává jedním z nejlepších metalových vokalistů vůbec. Co slovo, co věta, to jiný výraz a jiný styl. Tahle pestrost společně s texty desku povyšují ještě o kus výš.

Namláceno je album nekompromisně, kapela podává intenzivní soustředěný výkon hodný mistrů. Nový bubeník zpočátku není poznat, postupně najdete dostatek míst, kde dostává vlastní prostor. Mnoho velmi rychlých přechodů, do blast beatů nejde vždy na první dobrou – propracovává se deskou technicky, s velkou dynamikou hry. Je zároveň stejně zběsilým pohonem kapely, jakým byl Anthony Barone. Deska má nádherné kytarové výjezdy. Rytmika, sóla, ostrá a hutná kytarová práce. Zvuk je velkolepý a nabroušený, žádné velké změny, které vlastně ani nejsou potřeba. Tohle kapele sedí. O něco bohužel ubylo pasáží, kde byla slyšet Andrewova drnčivá baskytara (tedy ne že bych očekával od kapely tohoto stylu, že se pokochám zrovna tímto nástrojem), ale výjimky jsou (čtvrtá Of Fury). Zrovna zde výborně vyniká hutnost v kontrastu, jaký se nabízí, když Chris hrábne do strun.

Elegy je evoluce. Album mladé kapely na vrcholu sil, u které se nebojím říci, že zatím nenachází schopné následovníky. Takhle pojit deathcore, death metal a hevíkovou melodiku? Až se mi nechce věřit, jak výborně to zní a s jakou lehkostí ten celý kolos funguje. Jak přirozeně to kapela hází, jeden silný kus za druhým. Paráda!

Už teď se těším na pátý počin, protože odvaha klukům nechybí. Extrémní metal má další desku, o které se bude tento rok hodně mluvit.