Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Shape of Despair - Return to the Void

Shape of DespairReturn to the Void

Garmfrost4.4.2022
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Šedivé vlny se rozvíří a zůstane pevný monolit bolestných představ, nitro v desolátním stavu, ale také nevšední melodie a zpěvy.

Od poslední desky finských smutonošů Shape of Despair uběhlo opět šest let. Letí to. Byť se jedná o delší čas, během kterého proběhlo docela dost zásadních okamžiků v životě osobním i veřejném (tam obzvlášť), Monotony Fields v mé mysli stále příjemně rezonuje a nestačilo se takříkajíc obehrát. V sestavě i hudbě Shape of Despair tolik změn za ten uplynulý čas neproběhlo. Sestava je stejná, což kvituju s povděkem a rukopis zůstává mrazivě emocionální. Co si víc přát?

 

Změnilo se tedy aspoň něco? Posunula se tvorba zoufalých temnozvěstů? První změnou oproti Monotony Fields je kratší stopáž nového díla a menší počet skladeb. Kompozic je pouze šest a deska trvá pod hodinu. Změnou oproti předchozí nahrávce je bohatější zastoupení zpěvu Natalie Koskinen. Tam, kde se dříve pouze dotýkala svým hlasem nejasných kontur bolesti, nyní maluje výrazným hlasem poutavé duety spolu s Henri Koivulou. Henri má stále prim a skladbám bez debat dominuje, avšak ne tak zásadně jako minule. Vůbec to nevadí, byli jsme zvyklí na klenotech typu Illusion's Play slyšet Nataliin hlas a máme jej velice rádi. Její projev i hlasové zabarvení mi je velice příjemné a skladby jejím přičiněním dostávají naprosto jiný rozměr.

 

shapeofdespair

 

Jestliže jsem v ozvěnách podotkl, že se mnou Monotony Fields mávalo poněkud více než aktuální Return to the Void, čekal jsem, že si vše sedne, nový materiál se zdá těžší a mnohem nepřístupnější. Nicméně nestalo se tak. Album poslouchám stále a s radostí se nořím do jeho bolestných vln, ovšem tak silné emoce, jež jsem očekával, nezažívám. Album je dosti jednotvárné, není jednoduché se v skladbách vyznat a popsat jejich styčné body. Na první pohled odlišnou je až pátá v pořadí - Forfeit, kde zazní vedle klasického growlu a éterického zpěvu Natalie také Henriho tklivý zpěv a v závěru opravdu vynikající scream, který atmosféru songu háže do blackových sfér. Někam a daleko, kam jsem nečekal, že se Shape of Despair mohou někdy vydat. V záhrobním doomu nepotřebuju divoké změny a kdoví jak velký progres. Mám v doomu rád své jisté a užívám si zejména pečlivě vygradovanou náladu, která spolu se smutnými melodiemi zavádí moji pozornost mimo tíživou realitu. Často slýchám, jak se já tak zachmuřený a depresivní jedinec můžu trýznit takovou torturou, jenže na mě podobné scenérie fungují jako pohlazení a utišení rozjitřených myšlenek.

 

 

Pomalé tempo, střídání mužských a ženských zpěvů jsou samozřejmě už dávno klasikou a netřeba za modelem kráska a zvíře hledat cokoliv jiného, než se děje. Shape of Despair tento styl v mých očích vyvedli ze stagnace a povýšili nad průměr stylu. Pakliže se mnou Return to the Void necloumá tolik co Monotony Fields, není to dáno slabostí novinky ale velkolepostí předchozí výjimečné perly. Return to the Void ve mně zanechává nepřehlédnutelné stopy, díky kterým nedokážu a ani nechci přestat s jejím poslechem. Po čase se skladby samy rozliší, šedivé vlny rozvíří a zůstane pevný monolit bolestných představ, nitro v desolátním stavu, ale také nevšední melodie a zpěvy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 4.4.22 8:00odpovědět

Dobrý. Ale ne tak dobrý jako minule. Trochu monotónní, splývající, ne tak výrazné album. Ale vracím se k němu rád.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky