Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Shining (NOR) - International Blackjazz Society

Shining (NOR)International Blackjazz Society

Mirek M30.1.2016
Zdroj: FLAC, mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Norští Shining ve fázi velmi mírného pokroku a hry na jistotu. Přesto stále přesvědčiví, sví a záživní...

Multiinstrumentalista a skladatel Jørgen Munkeby patří k zakladatelům kultovní norské nu-jazzové formace Jaga Jazzist. Souběžně s fungováním v tomto seskupení založil koncem devadesátých let projekt Shining, jemuž na počátku nového tisíciletí vyšel debut "Where the Ragged People Go", který se nesl, stejně jako jeho nástupce "Sweet Shanghai Devil", v avantgardně/free jazzovém duchu. Vlivy metalu a elektroniky se poprvé v tvorbě kapely objevily na třetím albu "In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster", ale přelomovým se stal až pátý počin "Blackjazz", kde Munkeby poprvé představil svůj extrémní zpěv a na němž předvedl hudebně exkluzivní a nezapomenutelnou psychopatickou smršť. Následující desku "One One One" jsem vyhlížel s velkými očekáváními a i když rozhodně nezklamala, geniality "Blackjazzu" už nedosáhla. Mimo jiné i proto, že v podstatě přetavila unikátní projev spolku do stravitelnější a přímočařejší podoby.

 

Shining

 

Před vydáním celkově již sedmé řadové nahrávky "International Blackjazz Society" Munkeby řádně pročistil a obměnil sestavu, takže jsem byl zvědav, jakým způsobem to tvorbu Shining ovlivní, nicméně hudebně žádné větší změny nenastaly. Kapela naopak pokračuje po vzoru "One One One" ve zpřístupňování své tvorby, volí více "písničkovou" formu a šílenými zvukovými destrukcemi už celek jen zlehka koření. Ke cti jí slouží fakt, že si stále zachovává vysokou míru osobitosti a její projev pořád nelze zaměnit s kýmkoliv jiným. Přesto se nelze ubránit pocitu, že novinka snad poprvé v historii seskupení nepřináší žádný výraznější posun.

 

Mix extrémního metalu, jazzu a elektroniky je sice stále velmi výživný a zábavný, Munkebyho saxofonové výpady stejně nápadité a osvěžující, album se pyšní vysokou posluchačskou trvanlivostí a množstvím pozoruhodných detailů, ale kdo zná předchozí dva počiny, toho pravděpodobně lehce zaskočí snad jen skladba "House of Control". Epický kousek s chytlavým refrénem, v němž Jørgen snad poprvé (a zdařile) zakouší čisté zpěvy a který se nese v nezvykle pomalém tempu. Vzhledem k současnému vývoji Shining je docela pravděpodobné, že jde o nesmělý náznak jejich budoucího směřování. A nutno podotknout, že tato poloha kapele sluší možná více než současný lehce schizofrenní stav, kdy se pánové stále nechtějí úplně odprostit od experimentálního "blackjazzového" běsnění, ale zároveň okatě pokukují po více srozumitelném a odlehčeném výrazivu.

 

 

Přestože kapela prodělala od minulé desky "One One One" značnou personální obměnu, hudebně zůstává spíše stát na místě a jen opatrně naznačuje možnosti dalšího vývoje. To ale vlastně vzhledem k instrumentálním a skladatelským schopnostem frontmana Munkebyho nijak výrazně nevadí. Stále máme totiž co do činění s vytříbeným, neotřelým a mnohavrstevným materiálem, který sice už nešokuje a neklade na posluchače tak vysoké nároky, ale zároveň stále zůstává luxusní chuťovkou pro úzký okruh "vyvolených". 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 23.2.16 15:49

Já nejsem zklamaný jako kolega, ale ani nadšen jako v případě výborného předchůdce Urd. Tam se po letech vrátilo nadšení, oheň, vynikající nápady a v neposlední řadě geniálně provedené zpěvy. Na novince se pracovalo s podobným scénářem, tedy hodně zpěvů, hodně melodií, ale onen moment překvapení se nedostavil. Borknagar tentokrát sázeli více na počet legendárních zpěváků a jejich sólových vstupů, než skladatelskou a aranžerskou rafinovanost, respektive pěveckou provázanost jako tomu bylo na Urd. Zde mám pocit podobný u projetků typu Avantasia, kde je přehršel super zpěváků sólistů, ale navzájem příliš nespolupracujících. Kupodivu se mi nejvíc líbí Vintersorg, který se konečně netlačí do tenoru, ale krásně řve a brouká ve středních polohách. Zavzpomínal si i na svůj bohatýrský vokál a ten je krásnou třešničkou na dortíku. Já si vždy užíval Borknagarovské kytary, spešl rytmiku a melodie, které mění stylové následovníky v jejich přesvědčení. Ano, nelze do nekonečna být na piedestalu žánru, všichni stárneme, ale pěknou písničku, u které se tají dech, bych ocenil. Shrnuto - dobrá deska, za kterou by každá druhá skupina upsala duši ďáblu. Vše je tak já má být, ale potenciál Borknagar zůstal nenaplněn.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 30.1.16 11:36odpovědět

Úplnej souhlas. A jsem s tou jejich jistotou spokojen.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky