Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Chtěl bych se na tomto místě zmínit o člověku, jehož víceletý pohyb na mě zapůsobil. Hristo Gospodinov je mladý muž z Bulharska, který někdy v roce 2003 proměnil své ambice v činy a začal tvořit hudbu. Po zkušenostech s hraním na různé akustické nástroje přešel na sampling a elektronickou tvorbu obecně. Původní reakce na temnou scénu a temné nastavení autora se časem proměnila v širší spektrum nálad a hudebních rovin. Hristo má na kontě hned několik sólových alb, přičemž to aktuální si dnes rozebereme.

Ještě před tím si ale neodpustím jednu vlastní zkušenost. Z osobní náklonnosti k nahrávkám, které reagují na jadernou katastrofu v Černobylu, jsem si nemohl nechat ujít poslechy tři roky starého alba Ordeal 26.04.86. Již na něm je patrné, že Shrine mají v zásobě víc vrstev, než jen jednu, základní. Tahle zkušenost se dnes hodí. No a pak je tu další oblíbená kratochvíle, a to sledování hezky rozpohybovaného labelu Cryo chamber. Ten jako studnice atmosférického ambientu nabývá na objemu a my máme možnost vidět, kudy se tento domov němých snílků ubírá. Temný ambient je jen jedním z prvků hudební mozaiky Shrine. Jedním ze živlů, abychom to pojali s konkrétním odkazem na novinku Quintessence.

Pokud ještě chvíli zůstaneme naladěni na přesahy, nedávno jsme si se Symptomem popovídali na téma krásné kooperace Miles to Midnight, skutečné hudební laskominy na poli minimalismu. Pak tu bylo a je poslední album Flowers For Bodysnatchers, které se drží původní skicy jen okrajově a jsou tu také další, o kterých jsme nemluvili. A jsou tu také Shrine a jejich napojení pátého, nebeského elementu na čtyři původní. Na zemi, vodu, vítr a oheň. Quintessence je velmi atmosférická a prostorová záležitost. Je to směs nálad a zvuků, kdy lze jen těžko obhájit názor, že existuje něco jako hlavní linie. Je to organická hmota stvořená kombinací skutečných zvuků přírody a neprodyšné syntetiky. V případě Shrine ale vlastně prodyšné. Dokonce velmi. Materiál Quintessence je různorodý ambient, ve kterém se klade důraz na silnou náladovost.

Proměnlivost alba pak úzce souvisí s konceptem. První díl Gaia symbolizuje spojení pozemského bytí s až tanečním spiritem, který se však tolik pozemský nezdá. Následující vodní díl Hydor je také silně atmosférická záležitost, navíc hojně protkaná reálnými přírodními zvuky, kdy zažíváte skutečný pocit, že jste na břehu vodní plochy. Postupně tok alba ubírá na vzletnosti a přibývá mu vrásek s ryzí temnotou. Aer je honosně znějící epická skladba, kterou nesou na křídlech vzdálené chorály a které snad ani nejsou opravdové. Simulace vzdálených symfonií a sborů ale ke Shrine zkrátka patří. Podobně jsme na tom s ohnivým elementem u Pyr, kde temnota pomalu ale jistě svírá prostředí, ale zároveň jsme pořád v přítomnosti bohaté spleti až symfonických ruchů. Konec alba (Quintessence) se pak odehrává zcela v osidlech atmosférického, na věčnost poslaného dark ambientu. Hledíme do dálek a cítíme černý dotek tmy, i když ani zde nekončí ta euforická nadýchanost. Dál k nám mluví i z němého lůna universa. Ono nakonec asi zas tak němé nebude...

Quintessence v žádném případě není typická dark ambient nahrávka, to už je všem jasné. Na to je příliš neposedná. Je to zajímavý, živý materiál s netradičním feelingem. Tedy pokud se budeme obracet na typické produkty Cryo chamber. Což nevím, jestli je ten správný přístup. Neměl by být. Ničím se nesvazovat, k ničemu se neotáčet víc než je zdrávo, to bych doporučil. Shrine si mě získal svou zvláštností a nebývale hustou zvukovou koláží, ale blíž je mi přeci jen temnější a osiřelejší prostředí. Quintessence je na mě někdy až příliš pozitivní a vzletné dílko. Jinak samozřejmě doporučuji.