Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Silver Mount Zion - Horses In The Sky

Silver Mount ZionHorses In The Sky

Jirka D.2.8.2014
Zdroj: 2x černá 12" gramodeska (# cst033-1)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Silver Mount Zion na vrcholu a se svou nejlepší deskou.

Silver Mount Zion jsem začal blížeji sledovat před nedlouhým časem, vrátil se diskografií nazpět, udělal si jasno jak v původu kapely a spojitosti s GodspeedYou! Black Emperor, tak v neustále se měním názvu. Letošní novinka mě zastihla tak říkajíc připraveného a plného očekávání a celkem přirozeně měl prostor na Echoes patřit právě jí. Jenže i přes opakující se pokusy porozumět stále nerozumím a nesdílím (jakkoliv respektuji) názory hovořící o kvalitách desky. Vracím se proto nazpět, do roku 2005, kdy kapela tehdy pojmenovaná Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra and the Tra-La-La Band vydala patrně svou nejsilnější nahrávku. Pro seznámení s kapelou ideální.

 

Zařadit „Horses in the Sky“ žánrově je úkol pro hudební teoretiky. Oficiálně uváděný post rock mi nesedí, folkové nástroje folk nedělají a prosté konstatování alternativy může někomu přijít příliš ... prosté. Je to na vás.

 

Kapela se na této nahrávce už naplno odpoutává od čistě instrumentálních skladeb a textový obsah poprvé v historii náleží celému tracklistu nahrávky. Při zpětném pohledu šlo o velmi dobrý tah, protože pokud je deska v něčem opravdu silná, jsou to právě vokální party a texty. První má neuvěřitelnou sílu a hloubku, naléhavost a intenzivní účinek, o druhém by se dalo napsat v podstatě totéž. Album v mnoha pasážích stojí právě na zpěvu, instrumentace je střízlivá, ale o to niternější a (možná paradoxně) silnější. „Horses in the Sky“ je příkladem nahrávky, kdy není třeba dělat rámus, aby dopad na posluchače byl – pozitivně myšleno – zdrcující.

 

Silver Mt. Zion navíc skvěle pracují se strukturou skladeb, nebojí se delších repeticí, nenápadného gradování i náhlých zvratů, nebojí se ztišit do míst, kam už by si každý netroufl a následně zesílit na hranici zkreslení, kam si dnes zase troufá kdekdo. Práce s aranžemi je prostě příkladná, nástroje se nepředhání, naopak si dávají prostor a hlavně přesouvají velký díl invence na vás, protože ve výsledku jste to právě vy, kdo má možnost postupně pronikat do nahrávky a svůj zážitek prohlubovat s každým dalším poslechem.

 

Horses in the Sky 

 

Nemalou úlohu v celém příběhu hraje samozřejmě zvuk, který jsem si zamiloval od prvního setkání a který nejen že se svou přirozeností hodí k hudebnímu obsahu a nástrojovému obsazení, ale navíc (a právě proto) vše výrazně umocňuje a prohlubuje. Zvukový inženýr Howard Bilerman se rozhodl pro velmi živý a citlivě pojatý sound, rozhodl se nic nijak nepřikrášlovat a kapelu představit takovou, jaká je skutečně ve svém naturelu. Jeho snaha se navíc setkala s pochopením i při masteringu a Jean-François Chicoine dotáhl výsledek do konce způsobem, který budí respekt a zasluhuje úctu. Netvrdím, že by zvuk „Horses in the Sky“ byl audiofilský klenot, tak tomu není, ale svým upřímným a nic nekamuflujícím přístupem ve mně vyvolává větší sympatie než kdejaká sterilně dokonalá blamáž.

 

Sérii pochvalných slov je nutné zakončit u edice pro gramofon, což je ale v případě Constellation příslovečné nošení dříví do lesa. Album bylo rozděleno na tři vinylové strany (čtvrtá byla ponechána pro grafickou fantazii) a díky výše přiblíženému pojetí zvuku je radost něco takového poslouchat. Jednoduchý kartónový vnější obal je milou tradicí, celkové zpracování pak dokladem toho, že vinyl byl primárním nosičem a nikoliv módní odbočkou z hlavního směru.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky