Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sinister - The Post-Apocalyptic Servant

SinisterThe Post-Apocalyptic Servant

Sorgh24.7.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Stokrát použité postupy, rytmy a nepříčetné grimasy se bez skrupulí rozemlely na padrť, aby se z nich následně recyklovalo album nové, minulé, přítomné i budoucí zároveň.

Asi jen pro srdcaře bude mít význam neututlatelný fakt, že Sinister si na toto léto připravili další řadovou kolekci surových praktik. Holandská mašina neztrácí dech a dodržuje dvouletý odstup mezi vražednými metodami, ze kterých na slabé kusy padají mdloby. Ti, co mají kousek řezníka v těle, se jen culí a užívají si novou dávku. Nemusí moc přemýšlet, hlavní je, že zdroj nevyschnul a pravidelně nabízí další koblihy. Jsou to znova dva roky od předchozí placky a ta letošní už nese pořadové číslo deset. Hurá, malé jubileum! Bude co slavit nebo ni?

 

Kdo chce držet prst na tepu doby nebo se aspoň držet na dohled čela pelotonu, ať už dál nečte. Sinister si seřídili hodinky tím stylem, že jim vykuchali baterky a stvořili tak časové nepásmo, kde se všechno točí v kruhu a ohnutý krk kytary hltavě požírá své vlastní tělo. Stokrát použité postupy, rytmy a nepříčetné grimasy se bez skrupulí rozemlely na padrť, aby se z nich následně recyklovalo album nové, minulé, přítomné i budoucí zároveň.  Kapela se nehodlá měnit, to je zjevné na první poslech. V již hluboce vyorané brázdě se drží osvěžující stín, který nemají v plánu opustit a nelze jim to mít za zlé. A tak je horká novinka směřovaná spíš na skalní fanoušky kapely a vůbec posluchače rychlého death metalu, kteří mají rádi to své a nebaží po novotách. Nekoná se ani to nejmenší překvapení.

 

Sinister útočí zběsilou rytmikou, která si během pěti sekund stihne třikrát převlíct tričko a tvářit se jakoby nic. Toep Duin, který si začal brousit ostruhy na minulé desce "The Carnage Ending", ukázal na obzor, kde se žádný konec nerýsuje. Toep je magor na svém místě a za každý koncert by měl díky svému umění stát na bedně.

 

Do šílené metelice zuřivě vnikají celkem jednoduché melodie, však co taky pořád vymýšlet?! Požitkem je poslech dokonale promazaného soukolí, které (ne)šlape jako hodiny odpočítávající čas po ukončeném apokapyptickém běsnění. Ruku v ruce s konejšivým, hluboce animálním řevem páně Kloosterwaarda nám přitáhnou peřinu k bradě a popřejí dobrou noc. Přežili jste to, buďte rádi a nezapomeňte.

 

Album je k sehnání ve dvou verzích. Jednou je klasická desetiskladbová kolekce, druhou a atraktivnější pak limitovaná edice, na které je krom klipu k úvodní skladbě navíc i trio coverů oblíbených legend. První je skvělá Fall From Grace od Morbid Angel (cítíte taky okamžitě ten závan zpráchnivělé hrobky?), následuje Deadly Inner Sense od Paradise Lost a závěrečná trashovka Unstoppable Force z pera Agent Steel. Je to takový příjemný zákusek, který zamíchá ustálenou chutí na patře. Bez těchto přídavků jde o výborně zahranou, ale pořád jen standardní práci.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Mold / 24.7.14 9:02odpovědět

Já už tuhle death metalovou zábavovku vůbec nedávám, od The Afterburner sice má kvalita desek spíš snaživě stoupající tendenci, což nic nemění na tom, že Sinister už dávno řekli vše, co měli a mohli. Nejhorší je jak se pomalu uchylují ke vzorci vybírání nápadů slavnějšich a lepších kolegů. Když pak ve skladbě slyším bez skrupulí a ne náhodou vykradený riff Vader, Krisiun nebo Suffocation atd., jde deska okamžitě do koše. Nemá to směr ani ksicht. Bída s nouzí.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky