Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Za sebe se musím přiznat, že v případě Lost In Kiev cítím poněkud dluh, který jsem narychlo splácel při poslouchání jejich aktuální desky, totiž že jsem se snažil poctivěji vrátit k předchozím dvěma albům. Tahle pařížská post-rocková instrumentálka u mě zabodovala svým dlouhohrajícím debutem Motions v roce 2012, ten jsem si tehdy koupil na desce ani už nevím kde, a ten dodnes občas s chutí protočím. Album následné – Nuit Noire (2016) – jsem svého času poslouchal docela poctivě, ale předchozí desce Persona (2019) jsem se moc nevěnoval a její silně elektro-synťákový zvuk mi tak úplně nesedl. Možná proto ten dluh.

Právě album Persona bylo tím prvním, které vyšlo pod logem Pelagic Records, dřív si kapela dělala spoustu věcí sama a dodatečně pak navazovala spolupráci s belgickým žánrovým vydavatelstvím Dunk!Records, kde si příznivci kytarových náladiček najdou poměrně dost materiálu k poslechu ... mimochodem i domácí Flash The Readies s deskou Kayos (2016). Ale zpět k novince Lost In Kiev, která oficiálně vyjde přibližně za týden a podle mě přinese oproti předchozímu albu změnu větru. Možná docela zásadní změnu větru. V čem konkrétně?

Méně elektroniky, méně synťáků (byť stále jich bude hodně), prakticky žádné promluvy a samplované slovo, víc kytar, víc klasických post-rockových ploch, víc rocku obecně a svým způsobem i návrat na kapelní začátek k desce Motions a k obecné představě o instrumentálním post-rocku. Všechno tohle z mého pohledu platí, i když hned úvodní skladba We Are na svém počátku jakoby všechno popírala a místy velmi intenzivní a tvrdé syntezátorové stopy vytváří dost husté mračno, v němž si klasické nástroje musejí vydobýt svůj životní prostor. Jenže i tak nelze neslyšet, s jak brutálním zvukem hraje baskytara, s jakou razancí jsou sejmuté bicí (ano, vzpomeňme na Mono) a jak postupně syntezátory a celkově duch minulé desky ustupuje do pozadí a namísto toho se odhaluje (staro-)nová poloha kapely.

V tenhle moment přichází druhá skladba Prison of Mind, která je z mého pohledu tím nejlepším, co tahle deska nabízí, ale vlastně si nejsem jistý, jestli je to dobře. Za její silou stojí hostující zpěvák Loïc Rossetti (The Ocean), který dokáže neuvěřitelným způsobem posunout celkový náboj skladby a za mě jednoznačně potvrzuje pozici jednoho z nejlepších pěvců scény. Jenže z pohledu celého alba je to takový exces, který docela intenzivně odvádí pozornost od faktu, že těžiště nahrávky leží někde úplně jinde. To lze poměrně úspěšně hledat v následujícím dění, kdy skladba Squaring the Circle dýchá silnou rockovou energií a Lost In Kiev se prezentují jako klasická kytarovka využívající osvědčené postupy jako gradaci, práci s kytarovými plochami a celou škálou z toho plynoucích emocí. Na jednu stranu to lze vnímat jako ústup od umělecky jedinečné cesty, která album od alba postupovala docela zajímavým, byť ne pro všechny přijatelným směrem, na stranu druhou i v této klasičtější poloze jsou si Lost In Kiev velmi jistí tím, co a proč dělají.

Jistou nevýhodou je z mého pohledu délka a s ní spojený problém s udržením pozornosti především v poslední třetině alba. Jak samotné skladby, tak deska jako celek patří k delším a zhruba od skladby Solastalgia na můj vkus klesá množství dramatičtějších momentů a na místo nich se poctivě buduje poměrně celistvá, místy až lehce snová post-rocková atmosféra (Digital Flesh). Je to daň za absenci zpěvu, daň za výbornou skladbu Prison of Mind, daň za vyloučení samplovaných promluv, které ke kapele patřily a které tentokrát, nevím proč, chybí. Především v závěru deska sklouzává do polohy klasického, sice dobrého, ale v ničem nevybočujícího žánrového řemesla, což v případě této kapely lze nahlížet jako lehký regres. V krajním případě si lze třeba u skladby Dichotomy představit, že se opisuje od Maserati, což už by bylo dost na pováženou. Ať tak či onak, Rupture není vůbec špatnou desku, v rámci žánru vlastně docela výbornou, ale kromě hostujícího vokalisty je poměrně chudá na překvapení a na nějaký uchopitelný umělecký posun, který k Lost In Kiev prozatím patřil.