Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Asi bych si měl sednout na zadek, nasadit maximální hodnocení a vysmrkat ze sebe ta nejlepší superlativa, která znám, a všem bez rozdílu doporučovat kapelu Sinsaenum. Hádám, že tohle totiž bude cesta, kterou se ubere nejedno medium a svým způsobem to bude i pochopitelná reakce. Pravdou zůstává, že Sinsaenum jsou šikovní a jejich nová deska Repulsion For Humanity nezní vůbec špatně. Ale hlavním důvodem oslavných ód bude jistě to tajemné složení kapely, za kterou stojí velcí a jak jsem již řekl šikovní hudebníci. Však, kdo by neznal Attilu, Joeyho Jordisona, Frédérica Leclercqa a další xichty, kteří tvoří tuhle mezinárodní sestavu? Jistě, bez metalových archivů bychom byli určitým způsobem v řiti a museli se tak spoléhat na paměť, kam se jména hudebních umělců vejdou jen sporadicky. Ale nechme plky a předsudky a pošťuchování a vůbec a podívejme se na tu hudební stránku věci.

Album Repulsion For Humanity vychází na velkém labelu earMUSIC, které už má delší čas podepsaný kontrakt s Deep Purple, Gamma Ray, Tarjou, Stratovarius nebo Unisonic. Tedy s kapelami po většinou s heavy a power scény. Proč se rozhodl tenhle label vydat deathmetalovou desku, netuším. Tím se dostávám k žánru, který simsalabim …eh Sinsaenum hrají. Je to death s velmi moderním pojetím americké scény, kterou mnozí řadí pod slovíčko alternativní. Na mysli všechny ty Slipknoty, Mushroomheady, Disturbedy, Mudvayny a další. Když se na tenhle jejich metal naroubujete death s americkým výrazem dostanete celkem zajímavý koktejl tvrdé muziky. A odtud to všechno startuje – je to drsné, hrubé, tvrdé, nekompromisní a americké. To navzdory tomu, že v hudbě působí šprýmař z Francie (Frédéric) a vokální mistr ze země pálivých uzenin (Attila). Ale nenechte se opít siláckým výčtem přídavných jmen. Sinsaenum jsou celkem členití a ještě k tomu melodičtí a umí i zvolnit a pohrát si hezky s kompozicí. Takže nejen death (a vyčetl jsem, že má jít i o black, ale ten jsem v jejich muzice úplně nechytl), ale i něco k tomu. Přesto všechno se to valí velmi rychle a svižně. A taky tvrdě.

Hned první song vybafne pěkně navztekaně a dokáže spolehlivě zaujmout zcela od začátku. Vystřídá několik poloh, v nichž se to hemží hráčskými kejklemi, které si autoři mohou spolehlivě dovolit. Jeho struktura a nálada, která ze skladby i několika dalších následujících kousků číší, mi hodně připomněla tvář Deicide. Zvukově je deska oblečena do celkem moderního kabátu a třeba ty bicí mi vážně připomněla sound Slipknot. A rozhodně bych nevyloučil možnost, že to slyšet prostě chci. Ale schválně si to zkuste – ty škopky jsou jak The Blister Exists (bez doprovodných perkusí pochopitelně). Pak následuje masivní blok rozličného deathu s líbivým průběhem, ale možná až příliš dlouhým trváním. Přece jen přes hodinu trvající deska už je dost náročným materiálem k přežvykování. Nebál bych se to trošku proškrtat, aby tak dílo znělo více dravě a přímočaře. Nicméně se dá říct, že deska obsahuje opravdu masitý materiál, který se hned z kraje neoposlouchá a nutí ke studiím. Co mi však nebaví a přijde mi jako opravdu fádní věc, jsou fade-outy. Hlavně poslední song, který když už musí mít tak dlouhé trvání (téměř deset minut), tak na konci jen pluje do ticha. A to i přes celkem slušnou nálož kytarových melodií a sólíček, které se v závěru skladby prolínají a vyměňují. Hádám, že pánové jsou schopní vymyslet lepší závěr desky, než pozvolné utápění v tichu.

Pro domácí vřeštění je to určitě fajn nahrávka. Na soustředěný poslech už taková síla chybí. Je to příjemná kulisa s řemeslnou vyspělostí. Nemůžu říct, že je to kravina nebo blbost. Pořád to ven hodně tahá Jordisonova hra na bicí a celkem pestré kytary. Vokální kreace mi přijdou poněkud nevyužité, vzhledem k tomu, že mnozí víme a známe, čeho všeho je Attila schopen. Tak tady vidím trochu pokulhávání. Na druhou stranu je to dost slušnej kousek, co se zaryje a potěší. Není tam nic urážlivého a překážejícího. Pokud se už dopředu neposerete z toho, že to dělá taková směska lidí (a to myslím ve smyslu fanatického nadšení i elitářského odvrhnutí), poslech si určitě užijete. Takže OK, za mě dobrá deska se stylovým, leč lehce okoukaným obalem od Travise Smithe. Najdu-li někde v šuplíku čas, podívám se na chlapíky 7. října ve Futuru.