Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Six Degrees Of Separation - Old Dogs

Six Degrees Of SeparationOld Dogs

Sorgh24.12.2020
Zdroj: CD (MGR-24374), promo od vydavatele
Posloucháno na: Technics SL PG 490, Dual CV 1400, Youtube
VERDIKT: Pivo ze sedmého prý bývá nejlepší. Platí to i u hudebních nahrávek? Domácí matadoři SDOS vydali nové řadové album a my se můžeme podívat, jestli skladby ze "sedmého" jsou nejlepší i v tomto přeneseném významu.

Old Dogs je trefný název a plně koresponduje se svými tvůrci. Jako vyšší a nekompromisní sílu mají v zádech hmotu let, kterou hudba chtě nechtě musí respektovat. SDOS nám proto představují vyzrálé a příjemné, hodně rockové album, které se ovšem nebojí sejmout pochvu z čepele a říznout do živého. Působí na mě střízlivým a umírněným dojmem. Ani jsem nečekal, že by mě mohly překvapit nějaké výstřelky nebo eskapády nevybouřených jinochů. SDOS už zkrátka mají pár křížků na hrbu a časem i energií manipulují s rozmyslem.

 

Jistota. Jednoslovná charakteristika alba, se kterým jde ruku v ruce určité bilancování. Ne že by nastal čas zavřít kovárnu a pověsit haleny na hřebík, ale přiměřené ohlédnutí zpět nemusí být ani uprostřed proudu času na obtíž. Ve skladbách nalézám řadu známých postupů typických právě pro SDOS. I kdyby bylo album nahrané bez zpěvu, který jiný podobný asi těžko pohledáte, tak na 100% správně určíte autora. Jednak za to může zvuk, který je už tradičně poplatný studiu Šopa a pak velmi jistá forma, kterou kapela modeluje ve svých rukou. Léty prověřené metody netřeba měnit. Velice příjemné kytary se s chutí vydávají na špacír společně se zpěvem, hezky vedle sebe kopírují stejnou cestu a po odeznění posledního slova ještě vyfiknou krátký dovětek. Chybí přímé, sebestředné exhibice a kytarová sóla jsou jako šafrán v děravé hrsti. Spíš lze pozorovat svědomitě tažené melodie, které místo toho, aby vystřelovaly jako petardy, zůstávají pevnou konstrukcí jednotlivých písniček. Každou chvíli slyšíme, jak se jedna kytara utrhne z rytmického hoblování a vystřihne silnější, dominantní motiv.

 

 

Na začátku recenze jsem mluvil o pohledech zpět. Tahle myšlenka mě napadla v momentě, kdy jsem slyšel Radka chrčet jako nezbedné, blackmetalové mimino. Že se jeho specifický hlas nedá zaměnit s jiným ví každý, kdo alespoň trochu sleduje českou scénu. A ne každému je po chuti, i já mám okamžiky, kdy si jejich desky nepustím jen kvůli zpěvu, ale jindy si ho prostě užívám. Což mi přijde jako jedinečná devíza kapely. Ale dál. HLAS byl vždy velice svůj, nezaměnitelný. Zvolna zrál a vyvinul se do nakřáplého polozpěvu, který souzněl s vyzněním celé kapely. Tahle podivná forma zpěvu nad vibrujícím basou je fasa, říkám si a beru jej jako ustálenou věc.  A teď se na zbrusu novém albu ozve něco z práchnivé krypty, něco žíznivého. Jakoby si HLAS vzpomněl na zlé, odmlouvající dítě, které se umí bránit jen nenávistným škrékáním. Je to hlavně skladba č. 10 (s nenapovídajícím názvem For The Little Girl). SDOS přitom nikdy s blackem přímo nekoketovali, jejich platonickou láskou byl doom. Proto jde asi jen o subjektivní dojem a zvláštní zvukové fluidum, které mě nese o dobré dvě dekády a možná víc zpět, kdy jsem se v moravském kotli spokojeně vařil.

 

Jedním z faktů, které beru jako důkaz profesionality a skladatelské vyzrálosti je to, že album nehýří perlami, které by rychle vykvetly a stejně rychle zvadly. Album je naopak vyrovnaný držák, který vás táhne od začátku do konce. Mazec. Album hraje padesát minut (to je dneska nějaká doba) a vás nenapadne ho vypnout. Žádné vadnutí a pomalá smrt, i poslední skladba Thin Lane srší stejnou energií jako sestry na začátku alba. Tohle je věc, které si cením asi nejvíc. Pocitově mi to hodně připomíná zážitek s poslední deskou Alice In Chains, s albem Rainier Fog. Žádné poblouznění, ale láska na celý život.     

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/sdos%20cd.jpg

 

Album Old Dogs u mě boduje i z vizuálního hlediska. Má tradičně papírový obal a i když rentgenový snímek psí hlavy mnohým nepřijde zvlášť atraktivní, přiložený booklet už do věci vnáší punc originality. Sešitek s texty je proložen červeným pauzákem, kterým je možné stránky členit na jednotlivé oddíly. Zajímavé a pěkné řešení. Závěr je proto jednoznačný. Jde o třetí recenzi, kde tuhle kapelu jen chválím a opěvuji. Že by nějaký kamarádšoft, příbuzenský vztah nebo kilčo do kapsy? Ani jedno, čestné slovo. Jde o to, že člověk během života najde pár originálů. Tady jeden takový je. Zkuste ho prozkoumat a pak si hrdě pomyslete, že to je naše, z domácích luhů.   


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 26.12.20 9:23odpovědět

Podobný metal nevyhledávám už pěknou řádku let, ale tohle album mě chytlo. Baví mě jeho energie, skvěle napsané skladby, kytarová práce. Velká poklona.

senpick / 25.12.20 11:31odpovědět

Sleduju je od 3T a chlapci strárnou a zrají. Jako dobré moravské vínko.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky