Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tibor Knopf alias Sjellos pluje se svým mechanickým ambientem mrtvolným vesmírem po dlouhých jedenácti letech. Abychom byli přesní, je to jedenáct let od poslední albové zastávky Transmission Lost. Už tehdy se svým studiovým modulem vzorně zaparkoval u Cryo Chamber a dnes pokračuje na své trase. A na té velmi zdárně navozuje mystické či hororové zvukové koma, vyváženost dvou v sobě se prolínajících minoritních stylů. Těm, co k sobě měly vždycky blízko a jejich správné využití bývá účinné. V tomto ohledu je nové album Sjellos jako spojení dark ambientu a industrialu téměř ideální nahrávkou. Vzorec, který funguje. Jeho zvuk je pro dané schéma dostatečně průrazný. Rtuťovitě pulsuje, je možné sledovat jeho složení, neustále se proměňuje. Nevydrží na jednom místě. Lifeless Ground je hlubinná exkurze, která si zaslouží důkladný průzkum.

Ten zvuk je určující. Industrializovaný funerální ambient? Proč si to neříct nahlas? Tahle němá hudba umí mluvit nahlas, i když je zdánlivě tichá. Ve skutečnosti moc tichá není. A nejvíce ji nazývají tichou ti, kterým zůstane její pravý význam ukrytý. Ten zvuk je určující a vyvážený. Nejen spojením obou zmíněných stylů, ale také výrazově. Lifeless Ground je atmosférická konstrukce, kterou pohání zkroušené, poměrně dost bezvýchodně působící prostředí. Album zní jako skromná mechanická symfonie věnovaná smrti a opuštění. Co bude dál, když je tak blízko se jen rozpustit v astrálu a dál nevnímat sebe ani okolí? Otázky a odpovědi. V případě novinky Sjellos hlavně ty odpovědi, protože ano... zvuk je určující.

Jsme zpátky u něj. Podobné záležitosti osloví hlavně tím, jak jsou schopny nastavit a reagovat svým zvukem. Není nic věrohodnějšího, než když podobná hudba, tedy na skromném území pracující elektronika, chápe svůj prostor a orientaci v něm. Lifeless Ground jsem poslouchal skoro ve stejném období jako album Delog od Táboru Radosti. Nebudu tu srovnávat přístup a umělecké nastavení obou těles, protože to může být ve finále docela velká vzdálenost. Zajímá mě ta orientace, ten pohyb v prostoru a schopnost činit své zvuky natolik podmanivými, že jimi skutečně vede zásadní děj. V takovém případě je to prosté. Prostě učinkující. Domácí těleso nahrálo excelentní album a Sjellos přichází s pásmem nálad a procesů, které mají schopnost oslovit. Což mi v tomto okamžiku stačí, protože ta této bázi si poslední dobou fakt hodně vybírám.

Když se bavíme o tiché hudbě nebo slabých ozvěnách... Jo, ty slabé ozvěny se rozléhají ponurým tichem... a tím bych skončil. Je to tajemné, je to podivné a dost mrtvé na to, abychom v sobě měli živit nějakou naději. A to taky úplně stačí. Zdroj té industriální mrtvolnosti zůstává skrytý, ale to je součást hry. Tu nemohl změnit čas plynoucí prostorem, ani ten malicherný jedenáctiletý tady v našem světě. Je to opravdu tak, že se nám připomíná něco neidentifikovatelného. Reaguje to na nás a my jsme možná blízko přerodu v něco jiného. Možná se to týká nás samotných a možná toho prostoru, který nás pohlcuje.

Lifeless Ground není žádný milník, na to nemá parametry. Je to ale zkušeně pojatá industriální duchařina, která vyvolává podivné představy. A velmi zdatně. V tomto případě skutečně stačí pohled na obal a dostatečně nahlas proudící hudba ve sluchátkách. Hrát si s klasickými nebo herními, to už k tomu taky může (a nemusí) patřit. Mě to baví zkoumat z různých stran, takže i z této. Navíc se ukazuje, že tento žánr není vyčerpán, i když se ho přejíte a má pořád co nabídnout. Nové album Sjellos vidím a slyším jako jedno z těch nejlepších posledních měsíců vydaných ve vývojové laboratoři Cryo Chamber. Aneb od frekvencí mašinek, přes kolapsy a zapomnění do fáze nové hibernace. Jo, povedená věc.