Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nedávno mi přišel mimoděk na mysl fakt, že nehorázně zanedbávám rock v jeho civilnější podobě. Neustále zahlcen novými a novými metalovými produkty mi zkrátka nevyšel čas si vyposlechnout něco takříkajíc „normálního“. K uvědomění a nápravě tohoto neduhu mi napomohla skutečnost, že Skunk Anansie vydali novou desku. Já mám tyhle Anglány rád. V mých uších si našli místo již albem Stooh, které letos slaví neuvěřitelných 17 let. Od té doby je vnímám a sleduji svým periferním zrakem krtka, i když jsem si už žádné další album nepořídil. Což je možná chyba.

Novinka nazvaná Black Traffic nezůstává oproti mnou navštívené minulosti v ničem pozadu. Plešatá kráska Skin zachovává jasný mejkap kapely svým lehce zastřeným hlasem, který zní i po letech jako příznak počínající virózy horních cest dýchacích, zejména v klidnějších a citem podbarvených pasážích. Ani o jejím expresivním řevu není třeba pochybovat, síla a vášeň jí z hrdla ani v nejmenším nevyprchala. A tak zůstává výraznou frontmankou na svém trůnu, který jí právem náleží. Je ženou, které se mnoho mužů bojí a přitom po ní tajně touží.

Kapela se drží osvědčeného schématu sloka/výrazný refrén, které by mohlo svádět k myšlence, že nových nápadů je pomálu a tak podobně. Jenže u Skunk Anansie to funguje a potvrzuje se hluboká pravda o tom, že jednoduché a ozkoušené věci prostě fungují. A tak neřeším zbytečnosti a oddávám se pozitivní energii, která mě svádí k neposednosti a virblu artrotických prstů, až to bolí. Na album se podařilo nasázet celou řadu výrazných melodií, které mají potenciál stát se široce známými hity (např. I Believed in You nebo Sad Sad Sad). A o hitovosti tohle album je. Skladatelsky se vydařilo a nevidím žádné hluché místo. Nechybí vnitřní síla a sebevědomí, které drží opratě kvality nad linií přílivu. Každý, kdo je s tvorbou Skunk Anansie obeznámen, okamžitě vycítí jasný rukopis, kterým se odlišují od zbytku stáda. Je to sice hlavně díky už zmíněné Skin, ale ani samotná hudba se nehalí do zbytečných mimiker a poctivě doznává svůj původ.

Na mnoha místech je cítit minulost starších alb, z jejichž poctivých základů se dodnes čerpá. Takovouto reminiscenci dob minulých přináší skladba I Hope You Get to Meet Your Hero, jež mi naléhavostí své osudové naděje nejvíc upomíná již zmíněné album Stooh. I tam bylo v několika skladbách využito síly smyčců k doladění romantické atmosféry. Nebo taková This Is Not A Game a mnohé další, to vše už tu v podobném šasi bylo. Překvapivě na mě působí snad úvodní I Will Break You, kdy mi v refrénu neodbytně chodí na mysl Audioslave či RATM, kteří by Skin mohli z fleku asistovat. Skunk Anansie se zkrátka podařilo natočit desku, kterou jen upevňují svou lásku k dobré hudbě a k fanouškům. Respekt si rozhodně zaslouží.