Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Slečna Anal Phabet - Zombie Business

Slečna Anal PhabetZombie Business

Bhut7.1.2014
Zdroj: CD promo
Posloucháno na: Sony DVP-NS330; Sony STR-6X590; 2x Schneider 3way ; 2x Schneider 603YLS colinal
VERDIKT: Slečna Anal Phabet rozhodně netrpí žádným neduhem, který by měl moderního člověka sužovat. Líbí se mi její vyznění a originální uchopení metalu. Sranda versus agrese.

Jsem rád, že se mi občas dostane do rukou muzika, která se nebere zas tak vážně a přesto by svou kvalitou klidně mohla. Slečna Anal Phabet natočila dílo jménem Zombie Business a od samého začátku do konce je to jízda. Jak po stránce hudební, tak po stránce humorné a občas mne dovedla vyloženě překvapit.

 

Když na mne při zkoumání CD vybaflo osmnáct skladeb, říkal jsem si, že to bude krkolomná cesta. Ovšem útroby ukázaly svou pravou tvář a jejich síla se záhy projevila. Písní je sice dost, ale hravě se vejdou do necelé hodiny hrací doby, i když v případě téhle Slečny bych možná skousl i víc. Ptáte se proč? Protože se u toho náramně bavím! Ale popořádku. Nejprve si vyhraňme linie, kde se budeme pohybovat. Můžeme totiž kapelu schovat za nic neříkající pojem crossover, ale já se ptám, proč se bát obyčejného označení metal. Tohle je prostě metal, který si po trošce ukousl z každého žánru. Jsou zde prvky thrashe, deathu, chvilkami i blacku a v neposlední řadě se nebojí zabrousit i do punku.

 

Celé album je především syrové díky rozechvělému zvuku bicích a hřmotnému boostru kytar. Na tento základ jsou pokládány rozličné vokály, které svou barevnost volí podle zaměření jednotlivé skladby. Určitě bych neměl opomenout samply – doplňující, oživující, rozesmívající. Jsou nenápadné, nebo naopak strhují hlavní pozornost a především jsou střízlivé. Co je však nutné zmínit, jsou jednotlivé skladby, které jsou mnohdy tvořeny coververzemi. Nejedná se o takové ty covery, které se snaží co nejvěrněji zachovat originální znění, nýbrž o vlastní pojetí originálu. A právě z těchto coverů čiší čistá zábava. Jsou skvěle zahrané a výborně doplňují zbytek díla. Však už při vzpomenutí samotného názvu alba Zombie Business si možná vzpomenete na debutovou práci Megadeth. Pro jistotu je na vsádce ještě uveden doplňující doslov …And Business Is Good!.

 

Intro nazvané Můj Bůh je sice jako vystřižené od nějaké nu-metalové bandy, či hip-hopového interpreta, ale zbytek desky hovoří jednoznačně jiným argotem. Následují vypalováky a drtící skladby typu Kozy a prcina, Krev Krabatova nebo Krmelec v plamenech a oba Havrani. A pak se začnou různorodě střídat coververze s vlastní tvorbou. Nebo alespoň nemám tucha o tom, že by zbytek byl z jiného pera. Zazní tak skladby, které mají sice velkou váhu, ovšem jejich sláva možná drobátko pohasla. Jde totiž o věci typu: Propaganda (Sepultura – Propaganda), Chcípni, když jsi mrtvý! (GG Allin – Die, When You Die), Mrtvá kopretina (Tiamat – Sleeping Beauty), Ticho a strach (My Dying Bride – My Wine In Silence) a především mne totálně překvapila a rozsekala závěrečná věc Scabs, Guns And Peanut Butter, kterou v originále spáchal Marilyn Manson na svém jedinečném EP Smells Like Children.

 

Naproti tomu kapela zakomponovala do desky několik netradičních skladeb, které poslech notně oživují, třeba taková Shoot @ Dolphins je jakoby vystřižená ze hry z dávných dob, kdy světu vládly osmibitové pazvuky. V celém albu se toho nachází vskutku hodně. Má to svůj řád a svůj smysl, album se poslouchá příjemně a jsem rád, že se nepřejídá. Z desky je cítit originální smysl pro humor a dělání si srandy ze sebe samotných. A v tom to celé vězí - postavit vedle úderných metalových skladeb hradbu smíchu. Právě proto jsem si tohle dílo vcelku oblíbil a vracet se k němu budu určitě rád.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Creeper / 25.3.19 11:46odpovědět

Sračka

redakce / 25.3.19 12:28odpovědět

Hele, vyjadřuj se slušně. Stačí napsat, že se Ti to nelíbí, ne?!

Petr / 3.2.14 9:24odpovědět

Perfektni sound. Vyborny zvuk a jeste lespi obsa

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky