Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jednou z možností, jak nasát severní náladu a zapomenout na letošní nekončící léto, je pustit si nové album od irské kapely Slidhr. Tohle jméno je pro mě zatím velká neznámá a nic na tom nemění fakt, že Slidhr drtí notové osnovy už od roku 2005. Houfy jiných doposud stínily jejich temnou siluetu, a tak se k nim dostávám až s aktuální řadovou deskou White Hart!.

Hola, bílý jelene, však jsme našli společnou řeč během několika okamžiků. White Hart! je ten typ nahrávky, která se nebabrá s nějakou vyšší pravdou, hlubší filozofií nebo zákeřnými jinotaji, ale zcela na rovinu vypráví své kapitoly tak, jak jdou po sobě. Pracovní metodou je black metal hrubšího ražení, ale nejde o žádný war masakr ve stylu Marduk. Slidhr mají zakalený pohled upřený do zbytků lesů po kůrovci, do obnovených mokřadů a pastvin, ze kterých se výhružně sápe mlha a občas zakleje bloudící bohatýr. Taktéž dávka suverénního egoismu by se dala najít a s ním spojená misantropie. To vše zní jako naprostá klasika a je to tak dobře. Zmíněné pocity a témata jsou přítomny nejen v textech, ale hlavně v hudbě a citlivý jedinci ten naturální, ostrý feeling ucítí. Není vystaven na pultě určeném k rychlé spotřebě, ale skrývá se pod vrstvou hutných technologií. Díky nim má zvuk neobvykle hluboké podloží a nesoustředěného posluchače logicky napadají myšlenky čistě deathmetalové. Rukopis Slidhr ovšem dbá na stylovou věrnost a krom zmíněných hloubek je album čistý black metal.

Melodika nedisponuje bohatýrským rozmachem. Ve chvílích marnivého vzdoru dokáže s jepičím efektem porazit hučící soukolí postavené na důrazné rytmice, ale nepřesvědčí. Hlavně si je ale třeba uvědomit, že není tím hlavním nosným prvkem desky. Skromnosti si od sudiček nabrala plnými hrstmi a čile ji kloubí se stylovou nepřístupností a povýšeností. Studené riffy opakují povědomé kompozice, nástroje jakoby vrčely elektrizujícím hněvem. Stáváme se jeho zajatci ve skladbách vyžadujících rychlý proces, v pomalých partech nás zarazí povědomá jednoduchost, kterou  obdivujeme u Darkthrone nebo Tulus. Baví mě obě polohy a vážím si i drobných prvků, které by se s přimhouřením hledí daly považovat za zajímavé. Klasicismus je doktrínou i v prostoru u mikrofonu. Zpěv srší standardizovanou nenávistí a krom bohatýrského halekání v úvodu se drží pravidla co nejvíc tepat do rozjitřeného organismu posluchače. Hledat v něm něco víc než blackové skuhrání by bylo projevem senility, spokojme se proto s touto jistotou.

Whitě Hart! není revoluce v žádném slova smyslu. Je to zlý, střídmý black, který, vzhledem ke svému původu kupodivu a možná naštěstí, není navlečen do foklorního šatu, nesaje ze džbánu lidových tradic a na Irsko neukazuje ani prstem. Tím se stává široce dostupným a nekonfliktním. Kvality má a potvrdil to tím, že si ho dávám poměrně často. Těžko říct, jestli to něco dokazuje.