Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V momentě, kdy se mi do rukou dostalo CD Na planetě Zemi skupiny Slzy Mrtvého Světa, pojal jsem předpoklad, že půjde o industriální black metal s jasnou charakteristikou postapokalyptických témat. Je to jednoduché. Mám totiž nějak podvědomě nastaveno, že když se někdo vyfotí v troskách jakékoliv budovy v plynové masce, tak tam prostě musí být ta chladná elektronika a vize dystopického rázu. Leč, spletl jsem se. Slzy Mrtvého Světa sice prakticky vycházejí z blacku a jisté stylizace, ale o industrial se neopírají ani v nejmenším. To spíše do svých skladeb tisknou určitou drzost a rozervanost syrového punku. Ne, že by pak výsledek byl agresivní tlamou plivající vzteklinou nakažené sliny, ale spíš jde o takovou tu obecnou obhroublost, kterou v nemelodickém punku najdeme. Snad si rozumíme, že punk je v tomto smyslu spíš víc HNF než třeba Rybičky, nebo jak se podobné hudební líbivosti nazývají.

Postapokalyptické téma je však kapele vlastní a odkazuje na něj kompletní stylizací. No a když už máte takto vyhraněný cíl, tak jak asi připravíte otevření celé nahrávky? No jasně, sirénou! To dá rozum. Já to kapele nemám za zlé, jen je to jednoduše řečeno očekávané. Ale musí se nechat, že tenhle efekt je plně funkční. Já to třeba prvně slyšel ve War Pigs a nepřestává mě z toho mrazit dodnes. Sám si vzpomínám, že jsme s kámošema natáčeli zkoušku sirén první středu v měsíci… no zvuk jsme stejně nikam nepoužili. Ovšem určitou podmanivost a vzrušení tomu zvuku upřít nelze. Když jej slyšíte, tak to s vámi trhne, byť se jedná o rutinní věc. Ta frekvence v sobě něco zkrátka má, ale to jsem odbočil zbytečně daleko od hudební nahrávky, o které tu mám pojednávat… takže zpátky na Zemi (titul Na planetě Zemi víme).

Abych ještě navázal na to fascinující téma vyhlazeného světa od všeho živého, kdy nelze existovat bez nutnosti mít na xichtě plynovou masku, tak přesně tohle se totiž promítá i do grafiky obalu CD. Je tam fotka kapely, která evidentně prošla postprodukcí, protože barvy jsou nepřirozené a kontury jsou takové rozpité, zkrátka podobné efektům, které používají fotografové urbexu. Však opuštěné budovy najdeme i na fotkách uvnitř bookletu, kde se jen trochu nepovedlo nalámat poloviny obrázků naproti sobě. Takže fotka na straně 2 má pokračování na předposlední stránce bookletu, zkrátka ten dlouhý obrázek byl použit na list papíru, nikoliv na strany po sobě jdoucí. Ale je to ostatně jen detail, protože texty na nich otištěné jsou ve správném sledu a pozadí má být jen pozadí, nikoliv směrodatný prvek. Mně se celkově grafika tohoto CD moc nezamlouvá, ale je to amatérské dílo, tak nehleďme na detaily… A vůbec, dost bylo šťouchání klackem do nedostatků, přejděme k tomu líbivějšímu, a tím je právě muzika samotná.

Už v úvodu jsme si zhruba nastínili oč tu běží. Black metal a punk. Spojení, které v sobě snoubí mnohé, jen ne nic veselého a melodického. Prakticky to sedí a nelze se ohrazovat. Hlavně zvuk je víc punk než black. Kytary jsou zase víc black než punk. Vokál zase frázuje někde na pomezí a první na co jsem si při takové intonaci a způsobu sekání slov vzpomněl bylo tuzemské Inferno. To totiž ve svých počátcích znělo přesně takhle. Vezměte v potaz desky Duch Slovanské síly nebo Nikdy nepokřtěni. Tak velmi podobný způsob zpěvu je užíván i zde. No vlastně můžeme srovnávat i tu hudební složku, která ovšem v případě Slz Mrtvého Světa víc klouže k tomu punku a rychlé sypanice ji příliš nesvědčí. Je tam jasně cítit, že silné momenty se skrývají v trochu pomalejších pasážích, a řekněme v tom kouzelném středním tempu. Ostatně i my to k celkovému výrazu víc sedne. Škoda jen, že jde zase o takovou krátkou nahrávku. Víc prostoru by určitě prospělo. Na druhou stranu i přes tu slabou půlhodinu se lze prožvýkat obstojným materiálem, který dokáže oslovit. Nelze hovořit o braku.

Co bohužel celou nahrávku brzdí, je právě ta grafika a styl obalu, který má parametry demo materiálu, což by samo o sobě nebylo nějak na škodu, jen mi to přijde jako takové pozastavení v půlce cesty. Ale možná jen blbě chápu celkový pohled kapely na věc a jimi stanovené cíle, které nemusí být v dalekých metách, ale jen v určité fázi zkoušení nových směrů, o čemž svědčí i fakt, že těch valašských nahrávek se v poslední době vyplavilo docela dost. Respektive se pár lidí z dané lokality probudilo k činnosti v nových a nových projektech, které nedávají do svých domácích kapel. Ale to je prakticky vedlejší záležitost.