Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
So Hideous - Last Poem / First Light

So HideousLast Poem / First Light

Victimer19.12.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Rozdílné světy, které se mohly zdát až jednoduše průchodné, nakonec umí nabídnout vzájemně přitažlivé cesty.

Abychom mohli začít, bude hezké si připomenout, že původní název kapely So Hideous, My Love vzal letos za své a jeho zkrácená verze je první, která je podepsaná pod aktuální nahrávkou. A pokud bychom si měli SO HIDEOUS nějak obratněji zaškatulkovat, musíme vzejít z black metalové výstřednosti, na kterou se nabalují zmírňující prvky jako vysvobození z okovů, aby se nakonec ukázalo, že živočišně bující složka stejně vítězí. Ano, je tady melancholie, je tu silný atmo doprovod, ale pořád dominuje dojem zvířecích pudů.

 

Čtvero chlapců z pod mrakodrapů má zřejmě v oblibě stromečkovou romantiku na úkor panelů velkoměsta, neboť stejně jako na předchozím EP "To Clasp a Fallen Wish with Broken Fingers" zdobí obálku alba motiv stromů. Jako projev zmírnění poměrně agresivní náplně alba je to nejpíš nezbytné a vlastně i docela pěkné. Hudebně se díky SO HIDEOUS ocitáme ve zvukově ploché nahrávce, která zní tak nějak dnešně a cpe do svého projevu kvanta věcí, jejichž dynamika se nikdy plně nerozezní. Na druhou stranu, i když se smysly někdy trápí, není to zdaleka to nejhorší na úrovni citlivě nastražených slechů.

 

Jsem toho svědkem často, musím to říci i teď - výsadní pozici má atmosféra. Album obaluje hned na počátku, kdy ji hrdě nese nad surově black metalovým otvírákem "Rising", jemuž šlehají plameny z tlamy a jeho krutost ukončí až doznívající ruchové poryvy rozmělňující jej v prach a nicotu. V té chvíli mám pocit, že slyším odvážně rozhýbanou atmo - blackovku, která se opírá o klávesový majestát a přitom drhne rypákem podlahu, neboť kovadliny padají na zem jedna za druhou a rozeznívají černozem. Vztekem SO HIDEOUS umí vládnout i nadále, ale s postupujícím časem je vidět, že se atmosféra mění z klasicky black metalové do té z poštovního okrsku a vlivy shoegaze. Deska nabízí dva pohledy, které se lámou někde v polovině. Od klenutých vznešeností, které doprovází divočinu, až po divočinu, která je pokořena agresivně vyplněnou romantikou.

 

SO HIDEOUS patří mezi proměnlivé. Tvarující se motivy, jejichž původ patří vratům pekelným, pomalu rozepínají svá chapadla a míří na povrch, kde se zachytí kořenů stromů, jenž můžeme vidět na obrázku. Tak nějak na mne tahle grupka působí. Musím uznat, že s jídlem roste chuť a rostou i poslechy SO HIDEOUS. Nechme je znít.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky