Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Social Party - Social Party

Social PartySocial Party

Jirka D.25.8.2014
Zdroj: CD-R, 6-panelový digipak, promo od Wes Booking
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Našlápnuto bylo skvěle, ale album chtělo dotáhnout a dopilovat. Dát mu ještě něco času a energie, doladit detaily. Byl bych býval spokojen.

Čtvrtá deska Social Party? Snad jsem to spočítal dobře. Tahle kapela ze severu vlasti nabrala na předchozí nahrávce trochu jiný vítr, i když jeho náznaky byly – při zpětném pohledu – patrné už na albu „Zbytky našich nadějí“ (2010). Dříve nirvánovsky špinavý rockový sound byl zadupán do podlahy těžkou botou hutných kytar a vše se drží při zemi jako mlha na blatech. Nazvěme si to třeba sludge. Nebo zpomalený hardcore, to se líbí mně. Ale je to jedno.

 

Na bezejmenné novince Social Party v podstatě pokračují v duchu desky „Prolomit ledy“, ale kdo by z téměř tříletého rozestupu čekal dotažený a propracovaný výsledek, bude nejspíš jako já lehce zklamán. A tím ani nemyslím skromnou stopáž, která je tak jako tak u SP zvykem, nebo fakt, že hudební nosič se nedostal do lisovny a zavděk je třeba vzít páleným kompaktem. Problém je jinde.

 

Kvalitní celek tvoří vychytané detaily a rozdíl mezi dobrým a výborným dílem je 100 % práce navíc. Takže? První pohled na digipak a první problém – název stejné skladby dvakrát jinak, vzadu v tracklistu u uvnitř se to nesetkává. „Dobru Noc Amenra“ vs. „Dobrů noc“, „Drunken Indian Sailor“ vs. „Drunken Indian Saylor“ a podobně. Drobnost? OK, proč ne. V uvedených textech chybí pátá skladba. Záměr? Dost možná. Update: Tak změna, text páté skladby je na potisku disku (chyták na recenzenty!), čehož jsem si při přehrávání nevšiml. A mimochodem je to fakt blbej nápad. Ale to není vše. První poslech a zjištění, že zpívané a uvedené texty se na mnoha místech nepotkávají. Improvizace ve studiu? A když už jsem u toho, ulevím si ještě od jedné bolesti – falešné vokály a hlavně nafrázování textů do hudby. Nepovedlo se, není to dotažené a celou dobu mám dojem, že jde o nějaké první demo, které chtělo vychytat, vypilovat, doladit, spasovat do sebe. Jako typickou ukázku zkuste „Jewish“, ale na stejný problém narazíte v podstatě u každé skladby.

 

 

Ztotožnit se s muzikou, nařvanou hlasovou polohou (ty čistější „zpěvy“ fakt prosím ne) a celkovým pojetím produkce SP pro mě není problém, jejich směřování do kytarových atmosfér a uchopení ala Neurosis mě oslovuje. Líbí se mi gradující pasáž v „Dobrů noc“ (nebo taky „Dobru noc Amenra"), kytarové kontrasty „Post-apocalyptic“ nebo motivy v „Na stěnách“. Tam všude (a nejen tam) se dají dohledat zajímavé a fungující nápady tažené především strunami, i když nezastírám, že na mnoha místech mám dojem nedořečené myšlenky, nedokončené výpovědi, se kterou by šlo i nadále pracovat, rozvíjet jí a vytěžit z ní maximum (právě „Na stěnách“ je useklá hodně okatě).

 

Vrací se mi tak již výše uvedený pocit nedotaženosti, což zamrzí dvojnásob vzhledem k faktu, že momenty hodné pozoru by se na desce našly. Jakoby to chlapi nabouchali na první dobrou a s úlevou „serem na to, takhle to stačí“ opustili studio. Rozdíl mezi dobrým a výborným dílem je 100 % práce navíc. A zůstat v průměru asi tolik nebolí.

 

Social Party CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Buk / 9.6.20 18:57odpovědět

Výborné...jen tak dále, srát na recenze :-)

Boom / 25.8.14 17:34odpovědět

Hosi pecka !

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky